Maluji proto, že musím - rozhovor s malířem Janem Severou

Pokud máte rádi obrazy realistů a impresionistů a zajímají vás především krajiny, možná budete v současných galeriích marně hledat, kam se poděli potomci Mařákovců a klást si otázku, jestli vůbec někdo v současné době takovou krajinu umí a má potřebu malovat. Galerie v centru Prahy téměř všude obsadili ruští umělci a jejich obrazy hýřící barvami a šokující cenou ve vás těžko vzbudí chuť si něco podobného zakoupit. Takže jestli nejste fandy abstrakcí nebo plakátového a reprodukčního umění kupovaného na metry v Ikee či jiném hypermarketu, tu svou krajinu budete hledat dlouho. O to víc mne mile překvapily obrazy Jana Severy jako poselství, že česká realistická a impresionistická krajina je vzácným druhem, avšak stále žije. Navštívila jsem tohoto malíře v galerii Za pět minut pět v Brandýse nad Labem, a tak vznikl tento rozhovor.

Jak jste se k malování dostal?
Můj pradědeček Hanuš Bohman byl akademický malíř. Absolvoval jsem LŠU v Nymburce – výtvarný obor u paní učitelky Olgy Douděrové. Bylo to v době, kdy jsem chodil na gymnázium, a především mne tam táhla parta mladých lidí, která se kolem této aktivity vytvořila. Ale malování se intenzivně věnuji až v posledních letech, kdy po určitě složitější životní situaci, která mne donutila uvědomit si, že člověk tady asi pro něco je a měl by zužitkovat to, co alespoň trošku umí. Pak se dostavil klid a vnitřní soustředěnost, přineslo mi to i krásný vztah s partnerkou, našel jsem se a cítím, že dělám právě to, co jsem měl dělat. Věřím tomu, že když to klape v hlavě, klape to i v malování. Teď už opravdu maluji nejen pro to, že chci, ale je to hluboká vnitřní potřeba, maluji proto, že musím.

Jakou měrou si myslíte, že se na úspěchu malíře podílí talent?
Talent je podle mně tak 20%, zbytek je o zvládání techniky, o vnitřní podstatě malíře, o tom, co chce sdělit, ale především je to dřina, dřina a dřina. Talent se dá využít i promrhat, záleží na konkrétním člověku.
Které malíře obdivujete?
V době středoškolských studií jsem měl moc rád Salvadora Dalího, nevím proč, ale to bylo asi tím, že já mám rád na malířích tu techniku a u něj ať maloval, co maloval, mne fascinovala ta řemeslná stránka a ne ty morbidity a bizarnosti, co maloval. Dneska mi to nic neříká, surrealismus není můj styl. A moc jsem tehdy taky miloval Káju Saudka, to prostě byla ikona komiksu. Stále mám strašně rád Mařákovce - podle mne to byla fajn parta lidí, kteří v té české krajinářské škole dosáhli obrovského pokroku a mají můj bezbřehý obdiv. Současné umění a malíře však, upřímně řečeno, moc nesleduji. Už jsem si vybral svou cestu a nechci, aby mne to odvracelo z ní a třeba svádělo něco napodobovat. Na druhou stranu však musím říct, že na současném umění mne fascinuje, jak jsou lidi  schopni se vyjadřovat opravdu nepřebernými kvanty způsobů.
Snažíte vyvarovat toho, abyste netvořil na efekt?
To je strašný boj, já se té manýry taky obávám. Mělo by to být v rovnováze, aby to, co dělám bylo prodejné, ale nebylo to prodejné proto, že chci, aby se to prodalo - musí to vycházet ze mne.
Pokud namalujete něco, co okolí tzv. odzívne, nepřijme s potleskem, jak se s tím vyrovnáváte?
Pro mne je důležité, že jsem s tím spokojený já, ale současně na tom hledám možné formální chyby nebo něco, co všeobecně nikomu nesedí, pak se snažím na tom analyzovat, proč to tak je. Pokud tam nic nenajdu a jsem s tím obrazem i přesto spokojený, tak to prostě neřeším, ne každému se musí líbit zrovna mé obrazy. Malířů je přece haldy.  
Jste malíř - samotář nebo malíř - bohém, společenský člověk, milující společné akce, setkávají se a tvořící s ostatními?
Já bych se velmi rád setkával s kolegy, ale není s kým. I jsem si dával výzvu na jeden server, kde se sdružují umělci. Velice rád bych jel s někým malovat třeba do přírody, věřím, že taková setkávání jsou prospěšná pro všechny, každý se může od toho druhého naučit něco, ale nikdo nezareagoval. Nevím, jestli těch plenéristů je prostě málo nebo nemají zájem.
Uvažoval jste o tom, že vy sám byste si otevřel třeba krajinářský kurz?
Napadlo mne to, časově by se to zvládnout dalo, už jsem uvažoval třeba o jednodenním kurzu plenéru, ale je to v horizontu spíš příštího roku, protože pro takový kurz je především třeba připravit podmínky. Když si vzpomenu na dětské tábory, které jsem dělal, není to nijak jednoduchá a rychlá záležitost.
Je nějaké magické místo, kam se rád vracíte a které rád malujete?
Kromě Polabí na Boleslavsku, které často maluji, je to jednak okolí Kytlice v Lužických horách, kam se velmi rád vracím a moc rád se vracím také do Českého ráje, kam jsem chodil od dvanácti let s turistickým kroužkem, takže na to mám hezké vzpomínky. Nejvíc mne bere asi Maloskalsko, konkrétně přímo Malá Skála, na Kalichu, na Vyhlídce, na Suškách.
 
Když jsme v kraji těch pískovců, zkusil jste někdy třeba udělat sochu?
 
No to vůbec. To vůbec neumím. Já jsem zkoušel keramiku a prostě keramika, to bylo absolutně mimo mne. Jednou jsem udělal takového černošského bubeníka. Vypadal šíleně, ale hrozně jsem si ho vážil, naglazoval jsem si ho a asi 10 let jsem ho měl doma na sekretáři. Prostě jak to má tři rozměry, tak to není nic pro mne, to neumím.
Jak se díváte na takové ty morbidní a šokující náměty v umění?
Já bych nikdy takové přeludy a noční můry nemaloval, naopak, pokud mne někdy něco podobného potkalo, vždy jsem se z toho snažil dostat a malovat hezkou krajinu a srovnat si myšlenky. To mne potěší a rozptýlí. Ale když má někdo potřebu to malovat, ať si to maluje, já bych si to ale do bytu nepověsil. Některé tyto náměty mi spíš už připadají jako bezbřehá exhibice, ale nevím, já do těch duší ostatních lidí nevidím, tak bych to nerad soudil.

Jaké techniky vás zajímají a lákají kromě těch, kterým se věnujete?
Láká mne spousta věci, rád bych si zkusil třeba akvarel, ale já ho neumím. Akvarel někdo považuje za jednoduchou techniku, ale já ho vnímám jako mnohem obtížnější než olej, ve kterém můžete spoustu věcí opravovat. Dělám perokresby, oleje, sem tam knižní ilustrace a člověk zas nemůže sedět na deseti židlích. Snažím se zvládat to, co umím, rozšířit techniky, ale nemohu to rozšiřovat donekonečna, člověk se někdy prostě musí umět rozhodnout. Určitě bych se chtěl kromě krajiny také věnovat figuráliím, protože mne baví a moc rád maloval akty, ale nejsou modelky, to mne mrzí. Nechci platit za holky, které chci malovat. Klidně bych jí ten obraz dal, ale když jsem oslovil třeba kamarádky, tak se styděly. Když jsme jeli grilovat, tak jsem si chtěl udělat aspoň fotky, prosil jsem holky, aby si vlezly do potoka a poodhalily se, bylo tam překrásné světlo, slunce házelo pablesky a cedilo se přes větve, no a dostal jsem někoho do toho potoka? Nedostal! Prostě nejsou ženy, které by byly ochotny se jen tak posadit nahé na gauč nebo si někam stoupnout a nechat se namalovat.
Jak dlouho malujete obraz?
Ten plenér musí být hotový rychle. Teď jsem maloval zrovna přejezd u Kropáčovy Vrutice, to jsem dělal hodinu a půl na místě, jen to místečko jsem tam hledal asi hodinu.  Nakonec jsem se rozhodl pro zlatý řez - ona je to vlastně všude okolo jen rovina, louka, spíš nic moc, ale jak šly šikmo mraky tím směrem, vytvořila se tam taková osa a tu jsem s tím řezem protnul. Když je svítivé počasíčko, musí být základní kompozice a stíny a světla tak během dvou hodin, pak si to vyfotím a dodělám to v ateliéru buď po paměti, protože za ty dvě hodiny to mám nakoukané, případně podle té fotky. Ovšem na druhou stranu - někdy vydržím malovat na místě až na doraz.

Stýská se vám po obrazu, který prodáte?
Hrozně, nejradši bych to neprodával. Naštěstí jsou lidi takoví, že většinou jsou ochotni obrazy zapůjčit na výstavy. Mám malou skupinu zákazníků, kteří se opakovaně vrací pro mé obrazy. Jedna paní jich má dokonce 11. Ale jsou i obrazy, které si koupí zákazník, se kterým nemám kontakt a tak někdy koukám na fotky toho obrazu a stýská se mi po něm.
Kdybyste se znovu narodil, čím byste chtěl být, co byste chtěl umět?
Chtěl bych být přesně tím, co jsem teď. Já mám pocit, že jsem se našel a jsem s tím, co jsem spokojený.
Jaké historické období je vám blízké a jaké architektonické styly máte rád?
Miluji ranný  a vrcholný středověk, takové to 13. století, obdivuji především gotiku. Fascinovali mne vždy rytíři. Mám rád heraldiku, dělám ji jako koníčka.
Snášíte lidskou pozornost při malování? Ruší vás to nebo jste schopen i při povídání s cizím člověkem malovat?
Pokud by tam ti lidé nestáli dvě hodiny, tak mi to nevadí. Já mám rád, když  se někdo u mne zastaví třeba někdo místní, já se vždy dozvím věci z té vesnice, historii toho místa, kdo to tu třeba maloval přede mnou, ale optimální je tak maximálně 10 minut, protože soustředit se při tom na vlastní malbu nedovedu. Pokud na mne někdo mluví, tak jsem maximálně schopen předstírat, že maluji, něco tam šudlám, ale v té chvíli mi to rozhodí pozornost. Nejsem žena, abych dokázal současně více věcí najednou.
Kde lze vaše obrazy spatřit? Plánujete nějaké výstavy?
Pravidelně vystavuji každoročně na Setkání na Labi v Lysé, neboli Lyském Montmarteru, to je taková jednodenní velmi zajímavá akce, která probíhá v uličce od zámku k silnici, kde vystavují sochaři, malíři, performeři, do toho hrají hudebníci, je tam k vidění divadlo, takový veselý jednodenní festival, letos bude probíhat 18.6. 2011.  Celoročně jsou některé mé obrazy v Brandýse nad Labem v galerii Za pět minut pět pod zámkem, vedle pizzerie a ještě jsme se domlouvali s kolegou z Říčan, který nově otevřel galerii. Jinak obrazy jsou k vidění i na internetu na mých stránkách nebo ve virtuální prodejní galerii Fler, kde vystavuji se svou přítelkyní pod přezdívkou Galerie5.
Děkuji vám za rozhovor a přeji, ať se daří!

Zrušený přejezd u Kropáčovy Vrutice

Na metelském jezu

Veslaři na Labi

Přejezd u Struh

Lužické hory od Provodína

Říčka Mrlina u Zábrdovic

Zima na Kumburku

Na vrcholku Kozlova

Podvečer na kytlickém jezírku

Jabkenická myslivna