Rozhovor s Martinem Krausem (nejen) o psech

Zpěvák Martin Kraus je už 26 let šéfem kapely Krausberry. Osobitý, vtipný muzikant, který si šel vždy svou vlastní cestou a působí dojmem, že nestárne. Svým živelným projevem rozdává tento charismatický zpěvák výpověd o své vlastní generaci a svém světě, aniž by vybočil ze svého podání blues. Jeho koncerty jsou zážitkem pro všechny, kteří obdivují rock a blues a touží po pobavení, uvolnění a poslechu někoho, kdo se nebere smrtelně vážně, přesto odvádí velice kvalitní muzikantské řemeslo. Během let kolem sebe dokázal soustředit partu hráčů, kteří jsou výkvětem tohoto moderního podání blues své generace.

Martina Krause si pouštíme doma kdykoliv, kdy se potřebujeme s mužem nakopnout, zasmát, probudit nebo získat chuť si zahrát. Proto jsem byla velice ráda, když Martin vyslyšel mou prosbu stát se patronem děčínského útulku a na jeho návštěvu útulku se všichni moc těšíme. Je to člověk s úžasným smyslem pro humor, ale zároveň velmi skromný, upřímný, který nemá potřebu něco předstírat nebo si hrát na něco, čím není. Že je Martin majitel psa, to mi udělalo velkou radost, a tak téma pro rozhovor se přirozeně točilo hlavně okolo psů:

Jací psi se vám osobně líbí?

Nejvíc se mi líbí kříženci, čili voříšci. Myslím, že jsou chytřejší než jejich vznešení a mnohdy trochu degenerovaní soukmenovci.  Vždycky, když jsem měl psa, tak to byl kříženec. Víc se mi líbí psi větší nebo alespoň středně velcí.

Myslíte, že platí pořekadlo Jaký pes, takový pán?

Myslím, že do určitý míry ano. Myslím, že si lidi vybíraji psy, co jsou jim podobní. Máme třeba souseda a ten si vybral boxera a bylo to od začátku jasný, že si nemůže vybrat nic jinýho. To je co do vzhledu. S výchovou, a to myslím oboustrannou, je to podobně. Když je pán nervák a furt na psa řve, tak je pes taky nervák. Akorát myslím, že psi většinou nehulej, i když pán hulí.

Odstěhoval jste se z Prahy, jak se vám žije v Divišově? Je to rozdíl mit psa v Praze a tam, kde žijete?

Je to určitě rozdíl. Tady má pes čtvrthektarovou zahradu. V Praze měl dva pokoje. Ale zase v Praze byl čtyřikrát denně na Vítkově na procházce. Tady se to dost fláká. Tak vlastně nevím, co by se mu líbilo víc.

Jakého máte psa?

To je hezká otázka. Mám fenu Anču. V létě jí bude šest let. Je to kříženec velkého münsterlandského ohaře. Sešli jsme se náhodou. Na obchodě byla nalepená cedulka o možnosti odběru štěněte. Tak jsme tam zajeli. Anča byla v kotci s mámou. Vůbec se jí k nám nechtělo. Měla blechy a škrkavky a celou cestu, když nekňučela, tak blila. Ty škrkavky jsme objevili až na zahradě, blechy ještě v autě. Manželka se tvářila taky dost neutrálně, protože to byl můj nápad pořídit psa.  Nakonec jsme teda Anče ukázali její zahradu. První noc byla s náma doma, protože byla smutná. Pak se odstěhovala do boudy asi na čtyři roky. Když měla štěňata, tak jsme je vzali do baráku, protože venku byla ještě zima. No a štěňata se odstěhovala k novým pánům a Anča již zůstala a stala se na starý kolena gaučovým psem. Myslím, že se máme s Ančou docela rádi. Je hodná a poslouchá. Miluje vnučky, všude za nima chodí a hlídá je, aby nikam nespadly.

Přišel jste na chuť procházkám se psem nebo je to spíš na rodině?

Mám starou vojenskou maringotku, ruskou. Je to teda dost hnusná plechovka, ale stojí na kraji krásné vesničky. Tam jezdíme s Ančou vůbec nejraději. Jednak tam nejsou žádný ploty a za maringotkou je pole a les, což se Anče líbí a druhak nedaleko teče Nežárka a tam chodíme na ryby. Na ryby chodí Anča taky ráda. V létě jeli po řece vodáci. Tatík s mamkou a malým klukem. Najednou jim před loď hupla srna a plavala na druhý břeh. Tatík byl na měkko a ukazoval tu romantiku synkovi. Než to dořekl, tak za srnou hupla do řeky Anča, která ji hnala už z lesa. Táta přestal v půli věty. Dělal jsem, že se mě to netýká. Zapomněl jsem se zmínit, že Anča má jednu chybičku: srnky a zajíce. Ptal jsem se v místní hospodě myslivců, co se s tím dá dělat. Jedni říkali, že nic, ale že mi ji nezastřelí. Druzí, že mám koupil elektrickej obojek. To se mi zdá ale dost hnusný, a tak jim věřím, že ji nic neudělají. Zatím to funguje.

Pokoušel jste se jí nějak vycvičit?

Pokoušel jsem se Anču cvičit. Když jsme ji přivezli, koupil jsem knihu o výchově psů a snažil se podle ní postupovat. Všechno jsme nedokázali, protože i Anča má svou hlavu, ale nějaké kompromisy při své výchově udělala. Umí přijít na zavolání  - vždy, mimo srny, sednout, čekat, jít u nohy (to ale blbě a předchází se).

Jaký má vztah Anča k hudbě?

Anča hudbu nenávidí. Když si vezmu kytaru a něco hraju, tak okamžitě odchází. Totéž má i s hudbou reprodukovanou. Ještě tak snese televizi.

Chtěl byste se s ní zúčastnit voříškiády?

No, raději ne. Mohl by být třeba v porotě nějakej ignorant a Anča by nevyhrála. A to bych nepřežil. Je to totiž nejlepší pes na světě.

Jak to se psem řešíte v době dovolených? Jezdí s vámi?

Většinou jezdím s Ančou do jižních Čech na maringotku, pokud jedeme někam s manželkou, tak k nám přijede syn z Prahy se svým psem (to je zase syn Anči) a pohlídá nám ji. Jednou jsme jeli s Evou, to je jako ta moja, na dýl do ciziny a Anču jsme museli dát do psího hotelu. Někde u Orlíku to bylo. Byl jsem celou cestu nervózní, jak tam přežívá. Už bych to příště neudělal. Myslím, že tam byla smutná, i když paní majitelka hotelu si ji nemohla vynachválit. Dokonce nám dala slevu za vzorné chování. Teda rozumí se Andulino.

Co nejstrašnějšího vám pes kdy v životě provedl?

Andula je tak vzorná, že mě nic nenapadá. Náš první pes Tomík z útulku, to byl jinej kalibr. Například jsme koupili jehně, naložili, nakořenili, očesnekovali, dali do vaničky dozrát a pozvali kamarády. Když všichni přijeli, rozdělali jsme oheň, vzali rožeň  a šli pro jehně. Dál si to asi umíte představit. Sežral i stroužky česneku. Cestou domů z pronajaté chalupy, kde se vše mělo konat, mě v autě ještě kousl do nohy na plynovém pedálu. Po těchto zkušenostech jsem Anču naučil, že se nesmí sežrat nic ze stolu, pochopila to napoprvé (a v autě jezdí vzadu).

Jak byste chtěl jako patron děčínskému útulku pomoci?

Buď mediálně nebo finančně. To znamená např. uspořádat koncert. Tady je ovšem riziko, se kterým jsem se již setkal - že náklady jsou vyšší než vlastní zisk. Proto by bylo třeba dobře zvážit všechny technické podmínky, případně zda je medializace tak účinná, že stojí i za finanční ztrátu. Pokud to totiž nefunguje, zdá se mi pak lepší převést hotovost rovnou na účet útulku a nevěnovat desítky hodin přípravy neúspěšnému projektu.
Kdybyste se jednoho dne probudil jako mocný a vlivný muž - je něco, co byste změnil?

Vydělil bych počet politiků stem, jako maximalně možný stav. Totéž i s ministerskými a obecními úředníky, kdyby se necítili být politiky. Pomohlo by to na nervy i na státní rozpočet.

Posloucháte vy sám muziku pro odpočinek nebo dáváte přednost tichu? Pokud ano, jaká muzika z té, co jste si v poslední době koupil nebo slyšel, vás zaujala?

Když jsme byli s Evou v USA, tak jsem tam objevil mexické kytarové duo Rodrigo y Gabriela. Když jsme se vrátili, vyhledal jsem o nich informace ne webu a youtube. Zjistil jsem, že jsou vlastně už hodně známí, jen k nám to ještě přes Vondráčkový, Gotty atd. nedorazilo do médií. Je to trochu rock´n´roll, trochu flamengo, ale spíš je to takovej španělkovej bigbít.

S jakými lidmi se cítíte nejlépe?

Jsem docela rád s kapelou. Těší mě, že je každej koncert pořád ještě mejdan. Jsem taky rád se svou rodinou - ženou, dětmi a vnoučaty. To jsem dřív nemíval tak intenzivní.
Jaké koncerty vás v dohledné době čekají?

To si takhle z hlavy nepamatuji, ale píšu to pravidelně na stránky naší kapely.

Kdy se můžou vaši příznivci těšit na novou desku?

Myslím, že nová deska by měla být živá nahrávka všeho, co hrajeme. Tím bych asi naši diskografii uzavřel. Na to ale ještě není úplně přesně vhodná doba. Doufám, že ještě nějaké kusy přibudou.

Díky za rozhovor a budeme se těšit na vzájemné setkání v létě v děčínském útulku. Bylo by skvělé, kdyby vás návštěva inspirovala třeba k napsání nějaké nové pisničky. :)

Pro ty, kdo Martina Krause a Krausberry neznají,
ale též pro ty, kdo si je chtějí připomenout ...

foto: archiv Martina Krause, díky.