Dají se postižení "vyléčit" tím, že je přesuneme do malých bytových jednotek a budeme se tvářit, že jsme je osvobodili a osamostatnili? Bylo by to hezké, ale opravdu to funguje?
Se zájmem jsem si přečetla dnes tento článek o tom, jak v Brandýse zrušili ústav pro mentálně handicapované a změnili budovu v ZUŠ a klienty přesunuli do bytových jednotek a jak je to vše super a báječné, protože jsou konečně samostatní a svobodní. Prohlédla a pročetla komentáře ve fotogalerii a ještě s větším zájmem si pročetla i diskuzi, kde se zmiňuje patrně někdo, kdo v ústavu pracoval (nick Občan), jak je toto řešení drahé a nesmyslné, asistentky ztratily zázemí ústavu, kdy se změnily na pradleny a kuchařky a obstarávají místo výchovné a zábavné činnosti tyto elementární potřeby svých klientů, do těchto domků jsou přesunovány nejtěžší případy a ve skutečnosti se jedná o podivný experiment, inspirovaný sociální reformou z USA v 80. letech.
Názor asistentky pod fotkou 22, že u problematické klientky p. Truhlářové musí zasáhnout policie, pokud narušuje občanské soužití, že součástí svobody je i zodpovědnost za své chování, je přinejmenším pozoruhodný. Asistentka tedy nic řešit nebude a policie žebravého mentálně postiženého rovněž asi řešit nebude, maximálně domluvou a pochybuji, že by to fungovalo déle než na pár minut. Též tam o této p. Truhlářové, která nesmí ven píší, že jen ten den jim přes zákaz 6x utekla ven, protože asistentka nemá jen ji a musí se věnovat i ostatním.
Jsem opravdu zvědavá, jak si v Kostelci poradí, když se nemá kam vrátit, protože ústav zrušili. Představa, jak ji napraví policie, pokuta za přestupek ap., je docela úsměvná a nemyslím, že i kdyby provedla něco horšího, že by bylo šťastné řešení ji zavřít do vězení, ale patrně ani tam by se nedostala, protože má určitě přinejmenším sníženou ovládací a rozpoznávací schopnost, ale pravděpodobněji je zcela zbavena svéprávnosti.
Občané si stěžovali na její obtěžující žebrání v Brandýse (a nejednalo se jen o ni) a nyní si stěžují i v Kostelci, že žebráním a nadáváním děsí děti a stěžují si i spoluklienti, kteří s ní musí bydlet, že jim nadává (viz fotogalerie článku, komentář jiné klientky pod fotkou 17). Možná si řeknete, proč tolik povyku kvůli jedné osobě?
Přes všechny úspěchy, které byly integrací dosaženy, se totiž na jejím příkladu ukazuje to, že na problematické klienty, kteří se nemají kam vrátit, tento systém není připravený a asistenti si nad tím umyjí ruce a házejí řešení na policii. Právě v rámci projektu, který těm soběstačnějším umožní samostatnost a svobodu (ale co je to za svobodu, když nikam nesmí, neumí si vyprat a uvařit?, jak se píše v diskuzi níže), by se mělo vyřešit, co s lidmi jako p. Truhlářová, když se integrace nepovede, neboť právě jim ublíží nejvíce a lidé pak budou mentálně postižené házet do jednoho pytle a odmítat plošně.
Bylo by dobré myslet též na to, že mentálně postižení lidé mají své důchody a jsou poměrně lehce manipulovatelní. A takoví se snadno stanou terčem různých sociálních parazitů, kteří je zneužívají. Pokud si asistentka nedovede poradit s p. Truhlářovou, jistě nebude řešit, až se tam k někomu nastěhuje parta bezdomovců nebo jiných asociálů. Není žádnou výjimkou, že díky jejich psychice byli někteří zneužiti i ke trestné činnosti, z občanek jim vymizelo i to, že jsou nesvéprávní, mohou si brát na sebe i půjčky atd.
V článku se píše, že se plánuje časem u některých zrušení dozoru a to bych chtěla vidět, jak si tvůrci této reformy pak poradí s výše popsanými problémy a jaké bude řešení! Patrně opět žádné. Oni se diskrétně dávno vypaří ze scény, a i kdyby je někdo otázkou po řešení obtěžoval, opět vytasí frázi o tom, že součástí svobody je i zodpovědnost a ať se starají postižení sami, případně trestně činné orgány!
Škoda, že tyhle věci nejsou dořešeny a každý mluví jen o svobodě a pokroku, jak strašné byly ústavy, straší se Hitlerem a komunistickými ústavy, o kterých má většina lidí zkreslenou představu tak maximálně z filmu Requiem pro panenku (za jehož scénář se veřejně omluvil zúčastněným i p. Klíma) a před tímhle se zavírají oči a je to tabu. Extrémem bylo tyto lidi zavírat před světem a toto je zase druhý extrém. :-(
Mimochodem, i to zavírání v ústavech a uklízení lidem z očí se dost přehání. Pamatuji si, že zcela běžně pracovala i za minulého režimu mentálně postižená děvčata v nemocnicích v kuchyňkách a centrální kuchyni, pamatuji se i na mentálně postižené nevidomé v dílně, kde dělali kartáče a často jsem potkávala ve vlaku vychovatelku s postiženými dívkami z ústavu ve Skřivanech, které jezdily s vychovatelkou na výlety a nikdo je neskrýval a nikdo se ani nepohoršoval. Možná to tedy spíše tehdy záviselo na řediteli příslušného ústavu a možnostech jejich svěřenců.
A to jsem se na to dívala jen z pozice těchto lidí. O tom, jak jsou nešťastní lidé, kteří bydlí v okolí a agresivní mentálně postižení obtěžují jejich děti na cestě do školy žebráním peněz a jídla a vulgárně jim nadávají, to se nikdo též nezmíní a už vůbec nikdo to řešit nebude. Maximálně je reformní aktivisti utřou argumentem, že dříve bylo normální, že se mentálně postižení pohybovali ve společnosti a chyba je tedy v nich jako rodičích, že dítě na situaci dostatečně nepřipravili.
Tito nespokojení se zastraší řečmi o jejich netoleranci, přehnaném strachu a podobně a je jim naznačeno, že mají být ticho a jen vydělávat, že jejich strach a právo na bezpečí nikoho nezajímá a je to jen bubák v jejich hlavě. Jaké pocity to v lidech budí, není těžké si představit. Umlčet někoho, neznamená ho přesvědčit a pokud se dotyčný bojí o sebe nebo o děti, a zároveň nikde nevidí řešení, z jeho frustrace mohou pramenit značně nelaskavé činy.
Přestože tam nebydlím a osobně se mne tento problém naštěstí netýká, přijde mi, že tohle se opravdu nepovedlo a ve skutečnosti to neprospívá nikomu a ničemu. Iluze, jak se o sebe sám postará člověk na úrovni 4-10letého dítěte, protože všechny jeho problémy způsobil zlý systém a nelidská internace v ústavu, tomu snad nemohou věřit ani ti, co tuhle Potěmkinádu stvořili, ne?
Moc fandím snahám postavit co největší počet mentálně handicapovaných na vlastní nohy, provozu chráněných dílen, domům na půli cesty, kde se učí žít samostatně a odkud mají ti, kteří to nezvládají, možnost se vrátit zpět do ústavu, ale tohle mi přijde opravdu jako slepá a extrémistická cesta.
Pod obr. 12 jsem se dočetla odůvodnění, proč většina personálu ústav po této přeměně opustila, které snad nemohlo přesvědčit nikoho a lituji ty pracovníky, kteří odešli a tohle se o sobě po létech úmorné a špatně placené a nedoceněné práce dočetli: "Většina bývalých zaměstnanců neunesla změnu své role z nadřazeného pečovatele do partnerského vztahu se svými klienty a postupně práci opustili."
Jestliže je navíc pravdou to, co píší pracovníci v diskuzi pod článkem, že se tam rozstrkávají nejtěžší případy, které jsou zavřené v bytových jednotkách po obcích, asistentky na ně nemají čas a mění se v pradleny a kuchařky, lidi ve skutečnosti samostatní nejsou, protože nikam nemohou samotní a nepostarají se o sebe, a ještě je to 2x dražší, vůbec nechápu kdo nebo co a proč tohle realizoval. Co si kdo slibuje od "samostatnosti" některých mentálně postižených starých lidí, které vidíme na fotkách na vozících, kteří byli zvyklí na péči a zázemí ústavu, měli tam sociální vazby, mohli na zahradu a občas se tam odehrával nějaký program?
Pro Brandýs už patrně není cesta zpět, protože i kdyby se časem přiznalo, že tohle byla chyba, těžko se najdou peníze na vybudování ústavu nového, ale doufám, že se nad tím možná zamyslí někde jinde, kde jim právě táhne hlavou, že pomocí eurodotací by mohli zázračně vyřešit problém tímto stylem i u nich. I když je to patrně naivní představa, protože často rozsáhlé pozemky a budovy ústavů, které se podaří rozprodat či využít jinak, jsou určitě velkým lákadlem.
Stačí nastrčit správnou figuru, která prohlásí něco o zastaralých ústavech, zakleje se moderními frázemi jako „nelze všechny postižené zavírat“, "postižení mají právo žít jako ostatní" „V USA, (Švédsku, Norsku aj.) to takhle dělají již léta a výborně se to osvědčilo", „bude to hrazeno z eurodotací“, „vysoce profesionální individualizovaná terénní práce“, „integrace“, případně na závěr vytasí nejspolehlivější kalibr: "co kdybyste byli na jejich místě vy nebo vaše děti, chtěli byste být někde zavření?" a rázem se to, co se budovalo, vymýšlelo a dobře fungovalo v průběhu staletí s arogancí a zpupností, částečně kříženou s bezbřehou naivitou, nezkušeností a sluníčkovými tezemi, prohlásí za špatné a rozmetá v prach.
Nelíbí se vám to? Nesouhlasíte? Tak poslední bomba na závěr: Česko podepsalo tuhle Mezinárodní úmluvu o právech postižených, takže přece ani jinak postupovat nelze, tohle je jediná správná cesta http://www.spmpcr.cz/uploaded/mezinarodni-umluva-web-FINAL.pdf - doporučují si to přečíst, ale hlavně promyslet do důsledků. Nad důsledky si však autoři umyjí ruce, oni přece s postiženými bydlet nebudou ve stejném domě a za ně nezodpovídají a nad tím, kdo tohle zaplatí, se nezamýšlí žádný z reformátorů. Otázku zodpovědnosti smetou ze stolu s tím, že nyní jsou mentálně postižení svobodní, zodpovídají za sebe sami a součástí svobody je přece i to, že za své činy neseme zodpovědnost (u člověka zbaveného svéprávnosti to zní obzvlášť zajímavě).
