Cirkus není jen práce, je to způsob života

9. 02. 2017 11:47:54
Janu Málkovou jsem poznala na Facebooku, kde hledala kamarádku z dětských let. Snažila jsem se jí pomoci. Zadařilo se, kamarádka byla nalezena a já Janu poprosila o rozhovor o životě u cirkusu. Její příběh mne opravdu dostal.

V jakých letech jste v Počernicích bydlela? Jak se vám tu žilo?

Do zimoviště v Horních Počernicích mne rodiče přivezli s mou sestrou – dvojčetem, když nám byl asi rok, v r. 1974. Vzhledem k tomu, že jsme byli specifická rodina a vlastně oddělená společnost tím, že jsme bydleli v zimovišti, (a to ještě pouze v době naší zimní přestávky od listopadu do března, pak jsme opět vyjížděli), se asi přímo nedá říci, že jsem v Počernicích bydlela. Bylo to pro nás jako komediantské děti dost těžké se nějak zařadit do kolektivu dětí v Počernicích. A s odstupem času si uvědomuji, že i pro naše rodiče. Fungovali jsme spíš jako uzavřená komunita.

Na co a na koho zde ráda vzpomínáte?

Když si vzpomenu na Počernice, vybaví se mi dětství, přestože jsem v Počernicích bydlela do svých 17 let. I pak jsem se tam vracela. Vzhledem k tomu, že jsme v Počernicích byli přes zimu, ráda vzpomínám na sáňkování na kopci za kinem Oko, které už dnes nestojí. Ráda vzpomínám na mé kamarádství s Šárkou Šimonovou, která byla tak odvážná, že překročila bariéru, protože se s námi ostatní děti moc kamarádit nechtěly. Tenkrát jsme pro většinu lidi byli Cikáni, špinaví a nevychovaní komedianti, ale Šárka byla osobnost a na mínění ostatních nedala, byla natolik oblíbená, že se nemusela bát nejít s davem.

Hrály jsme si za Počernicemi u hřbitova na velkém kopci slámy a měly jsme svůj malý svět. Bylo to skvělé, a proto jsem ji tolik chtěla najít a poděkovat jí za to, jaká byla fajn. Tenkrát jsem si to neuvědomovala, ale teď vím, jak velká kamarádka to byla.

Těšili jste se zpět do zimoviště v Počernicích po štaci? Nebo jste se spíš těšili, až zas v březnu vyjedete?

Po půlročním trmácení, balení a práci jsme se těšili na odpočinek, ale zpět do školy v Počernicích, abych byla upřímná, jsem se vůbec netěšila. V minulosti byly předsudky vůči světským opravdu strašné. Posměšky a nadávky od dětí byly časté. Moc jsem se těšila, až v březnu opět vyrazíme a zmizím. Nikdy jsem do kolektivu nezapadla, proto jsem tu chtěla najít mou kamarádku z dětství Šárku, abych jí poděkovala za to, že vždy stála na mé straně a psychicky mě podporovala.

Jak cirkus vnímaly děti z města, kam jste přijeli na štaci?

Děti z města, kde jsme právě stáli, se s námi chtěly kamarádit jen proto, aby mohly zadarmo do cirkusu. Nemůžete mít kamarády ve městě, kde jste jen pár dní. Byli to prostě pro nás chrapouni - tak jako my pro ně komedianti a nebo špinaví Cikáni.

Jak probíhá výuka v cirkusu? Máte nějakou cirkusovou učitelku nebo bylo spíš volněji a učili se s vámi rodiče?

Pokud jsme měli štace v Československu, tak jsme vždy v každém městě, kde jsme stáli, museli najít školu a tam se těch pár dní (maximálně to byl týden, pokud to bylo větší město), zapojit do učení. Samozřejmě, že to bylo příšerné, se takto vzdělávat. Každé město bylo v látce někde jinde. A pokud jsme byli ve městě pouze dva dny, učitelky nás spíš zpovídaly a museli jsme vyprávět, jak to v cirkusu chodí. Divily se, že máme v maringotkách vodu a elektřinu a že se koukáme i na televizi, takže jsme se toho během celé sezóny moc nenaučili. V listopadu jsme se vraceli do Počernic a dělali zkoušky a dostali vysvědčení.

Pokud jsme byli v zahraničí, tak jsme měli s sebou naši paní učitelku a učili jsme se v maringotce, kde byly normální školní lavice i tabule. Fungovali jsme vlastně jako jednotřídka: všechny děti v jedné třídě – např. jeden prvňák, dva třeťáci, jeden sedmák a dva osmáci. Takže opět nedokonalé, a hlavně nedostatečné vzdělání. A to nemluvím o dnech, kdy byl přejezd do jiného města. To nebyla výuka vůbec.

Musela jste pomáhat a pracovat? Co jste jako dítě musela u cirkusu sama dělat?

Ano, všechny děti musely pracovat. A nejvíce děti rodičů kteří měli zvířecí představení. Mamka měla někdy na starosti i zvěřinec, tak toho bylo opravdu hodně. Ale musím vám říct, že to bylo fajn! Neuvědomovaly jsme si jako děti, že vlastně pracujeme - bylo to pomáhání, zapojení se, byl to prostě náš život. Až když máte svou rodinu a žijete normálně, vidíte věci trochu jinak. Byla jsem na to, že jsem v cirkusu hrdá, byla jsem ráda, když na mě táta zapískal (i to bylo normální u světských, že se na děti píská a každá rodina má svou melodii) a chtěl, ať jdu s ním porcovat maso pro lvy nebo jim dát pít, případně navozit nekonečné množství koleček pilin. Nebo sbalit všechny rekvizity - ploty a vše ostatní, když jsme přejížděli na jinou štaci.

Měla jste mezi cirkusáckými dětmi kamarády?

Kamarádství u cirkusu si neuvědomujete, byla to taková jedna velká rodina. Všichni hlídali všechny děti. Když jste v době oběda byla na nějakých schodech u maringotky, tak jste automaticky dostala jídlo. Bez ptaní, jestli chceš nebo jsi už jedla.

Která místa vás na štacích oslovila, kde se vám líbilo?

Velmi ráda vzpomínám na města kolem Bajkalu, Samarkand, Bucharu. Ty exotické stavby a trhy, to bylo úplně něco jiného a fascinujícího. A lidé tam cirkus mají rádi a dovedou ho ocenit.

Vzpomínám si na jeden zážitek, který mě do dneška dokáže pobavit: Jeli jsme z Počernic, kde jsme na nádraží naložili maringotky i zvířata, až do Mongolska, do hlavního města Ulánbátar. My jako děti jsme měly strašný strach z toho, jak na nás budou ti lidé koukat, že máme úplně jiné oči než oni. Když jsme všichni za měsíc dojeli do Mongolska a tam vše vyložili, doslova jsme se my - děti strachem rozplakaly, ale taťkův přísný výraz nás nakonec vyhnal ven a začaly jsme se rozhlížet, kde jsou ti lidé s divnýma očima.

Po čase jsme zjistily, že v hlavním městě jsou hlavně Rusové a ti mají oči jako my. Opravdové Mongoly jsme viděly až během výletu za město, kde jsme měly tu možnost vidět nejen je samotné, ale též jejich jurty, kruhové stany, ve kterých žili a ochutnaly jsme s nimi i jejich kumys.

Byla nějaká štace, které jste se obávali?

Nejhorší zážitky mám ze Slovenska, kde na nás za plotem házely děti kameny a neuvěřitelně sprostě nám nadávaly. A pamatuji si, že to bylo taktéž na Slovensku, kde si mamka s taťkou šli večer sednout na skleničku, protože taťka byl společenský a veselý a moc rád se bavil s lidmi, a oba se vrátili úplně zbití. Normálně je fyzicky napadli, protože byli od cirkusu.

Jinak jak a s kým jsme jezdili, to bylo různé a o sestavě programu - kdo mohl a nemohl tenkrát do zahraničí, to rozhodovali na Ministerstvu kultury.

S jakým cirkusem jste jezdili a čemu se věnovali rodiče?

Jezdili jsme s cirkusem Humberto a Praga. Taťka byl krotitel lvů a i jeho tatínek s maminkou měli drezúru lvů. Maminka byla ošetřovatelka lvů a měla na starosti ostatní zvířata ve zvěřinci (koně, opice, psy, byl tam i dikobraz a další). Tatínek též vystupoval se lvy v seriálu Cirkus Humberto.

Měl otec nějaký fígl, jak zvíře přelstít? Myslím něco jako používáme my v útulku u agresivních velkých zvířat, když jsme v kotci a najednou vidíme, že zvíře se chystá zaútočit, snažíme se rychle přepnout jeho pozornost k balónku, nějakému povelu ap.

Protože to byli lvi odkojení od mláděte, mohl s nimi pracovat volně, dotýkat se jich, někteří byli mazliví, ale též na ně stále mluvil, ke hlasu byli neuvěřitelně vnímaví.

O čem jste snila, že budete dělat? Přitahovalo vás nějaké cirkusové umění?

Samozřejmě jsem snila o budoucnosti v cirkusu, nic jiného mi ani nepřišlo na mysl a neuměla jsem si to představit. Táta mě bral do manéže se lvy, krmila jsem je s ním a starala se o ně už jako dítě. Když jsme měli lvíčata, tak s námi bydlela v maringotce, když se lvice o ně nechtěla starat. Byl to můj život a o životě takzvaně venku jsem neměla ani ponětí.

Proč jste od cirkusu odešla? Nestýská se vám po něm?

Osud zasáhl úplně jinak, než jsem si představovala. Když jsme na zimu opět přijeli do zimoviště v Horních Počernicích, stala se otci při krmení nehoda, při které utrpěl velký uraz. Pro taťku to byla rána, ze které se už nikdy nevzpamatoval a už nikdy s cirkusem nevyjel.

Celá rodina (a hlavně moje mamka) jsme se moc snažili, aby to překonal, ale taťka měl prostě zlomené srdce a už nic nového začínat nechtěl. Propadl smutku a my jsme museli začít žít tzv. normální život. Chodila jsem tenkrát do osmé třídy a byl to prostě konec života tak, jak jsme ho znali.

Rodiče koupili domeček v Horních Počernicích, mamka pracovala v zimovišti, tatínek byl nemocný a už se nikdy neuzdravil, takže byl doma a já se musela naráz přizpůsobovat životu, který jsem neznala a ani nechtěla žít. Bylo pro mě neuvěřitelně těžké zapadnout ve škole mezi děti, které byly spolu od první třídy, najít si kamarády a naučit se dělat každý den to samé.

Chybí vám to kočování, pohyb a změna? Jak jste se s usedlým životem vyrovnala?

Do dneška si přestěhovávám v domě nábytek, nesnesu mít dlouho stejné věci okolo sebe. Zprvu jsem ani nevěděla, jak se platí složenka, jak se píšou a posílají dopisy, musela jsem se naučit komunikovat se všemi lidmi v okolí, bylo to opravdu těžké. Myslela jsem si, že budu po taťkovi krotitelka lvů a možná i artistka na trapéze nebo na slonech, ale když jsem si chtěla vyplnit přihlášku do artistické školy v Čakovicích, rodiče s tím nesouhlasili a moje plány a touhy se tak definitivně staly pouhými sny.

Šla jsem na obor kuchař číšník a dalo se čekat, že mě to nebavilo, nenaplňovalo, nenáviděla jsem i tu rutinu ráno pravidelně vstávat do školy a na praxi. Pořád ta stejná cesta ze školy a do školy.

V osmnácti jsem se vdala a měla dceru Ivanku, pak se brzy rozvedla a vrátila se do Počernic za rodiči, kde jsem navštívila (dnes už bohužel není mezi námi) pana Berouska. Pro mě to byl strejda. To prostě v cirkuse tak platilo. A požádala jsem ho, jestli by mě nevzal s sebou na sezónu. To už byl cirkus jen v soukromých rukách. Prodávala jsem vstupenky a pomáhala jsem, kde se dalo a byla jsem spokojená.

Bohužel - moje postava po dítěti byla tak hrozná, že artistku jsem opravdu dělat nemohla, ale byla jsem tam v cirkuse a bylo mi krásně a já byla šťastná. Ale nastal čas, kdy dcera musela nastoupit do první třídy, tak už jsem jednoho dne s cirkusem na sezónu nemohla.

Zbývá jen chodit na představení, když je poblíž nějaký cirkus - samozřejmě zadarmo - a vzpomínat na to, jaké jsem měla neuvěřitelné štěstí, že jsem měla tu možnost být část života jeho součástí, být světskou. V srdci jí pořád jsem a vždycky budu. Budu vždycky vzpomínat na naši cirkusovou rodinu, na tety a strejdy, na mamku a taťku, který byl neuvěřitelně skromný, pracující a láskyplný člověk.

Vzpomínám na jeden rozhovor s cirkusačkou, která zmiňovala, jak neradi mezi sebe přijímají lidi z venku, je to stále tak, že cirkusáci podporují sňatky mezi lidmi od cirkusu navzájem? Nebo už je to minulost?

Ano, stále to tak je. A řekla bych, že dnes je to dokonce ještě uzavřenější. Cirkus je rodina a platí to do dneška. Vy si taky do rodiny jen tak nechcete pustit cizího člověka, že? Ale když už jste členem, tak máte rodinu na celý život.

Jaké jsou vztahy mezi cirkusáky a kolotočáři?

Kolotočáře jsme moc rádi neměli, tedy my jako děti ano, jezdily jsme zadarmo u nich na atrakcích, ale dospělí na ně pohlíželi jako na konkurenci, že nám brali kšefty. Ale žádné otevřené nepřátelství to nikdy nebylo, tolerovali jsme se.

Jak se dá touto prací uživit? Je to dneska těžší než dřív?

Je velice těžké se touto prací uživit, a speciálně v dnešní době. Ale pro světské to není práce, to si je třeba uvědomit, je to způsob života. A diváci mají možnost do jejich života alespoň trochu během představení nahlédnout.

Když jsem byla nedávno navštívit cirkus Joo - mimochodem i tam je strejda a teta, kteří mě znají od malička - jsem slyšela, jak někdo ve frontě na vstupenky říká: „Panebože, to je ale drahý!“ A já si říkám: „Panebože, jak může fungovat cirkus, když jim nezaplatíte? Jak mají zaplatit místo, na kterém stojí, elektriku a vodu z města, kde stojí? A co mají ti lidé a zvířata jíst, když jim za vstupenky nezaplatíte?“ A mimochodem, kdyby měl cirkus žít pouze z vašich peněz za vstupenky, tak v něm nebudou zvířata a vystoupení budou pro diváky málo atraktivní.

Co pomáhá kromě vstupného cirkusům přežít?

Je to práce u filmu, v televizi, skvělá je reklama, pokud se někdy poštěstí, to jsou takové finanční injekce, na které se ovšem nelze spolehnout, protože jsou výjimečné.

V poslední době se vede výrazná kampaň proti držení cirkusových zvířat, argumentuje se utrpením zvířat, drezúrou zvířat pomocí bití zvířat ap. Jak to vypadalo u vás?

Ano téma o utrpení zvířat v cirkusech je poslední dobou často propírané. Všimněte si však, že to píší a mluví o tom lidi, kteří s cirkusem nemají nic společného. Nikdy s ním nejezdili a nikdy neviděli, jak se trénuje se zvířaty. Ale ať se vyjádřím jakkoliv, vždy si někdo něco na tom najde. Popíši to, co jsem zažila a viděla na vlastní kůži: Naše lvíčata, když byla malinká, byla pro nás jako naše miminka. Krmili jsme je z láhve, hladili je a mazlili, byli s nimi v noci vzhůru, jako kdyby to byly naše děti.

Když lvíčata trochu vyrostla, začala se učit – stejně, jako když jdou děti do školky, pak do první třídy ap. Popravdě – lvi za odměnu udělají všechno, naučili se na taťkův tón hlasu a poznali, když dělali něco špatně. Ano, ukázal jim bič nebo klacek a neříkám, že někdy výjimečně nedostali po zadku, ale o týrání a ubližování se nedá vůbec mluvit. Jak můžete ublížit svým dětem? Je to vše o lidech. Najdou se i rodiče s přísnější výchovou. A že jsou zavřeni v klecích? Ano, jsou. Ale oni neznají svobodu a volný výběh někde v lese nebo kde. Zvířata by ani nepřežila, kdyby se prostě vypustila zpět do volné přírody. Kdyby to byla volně odchycená zvířata z přírody a pak je někam zavřeli a nutili, aby dělala něco, co nemají v povaze, to by bylo týrání.

Co děláte dnes a kde žijete?

Bydlím v Horním Jiřetíně u Litvínova a stala jsem se pěstounkou – vlastně jsem k tomu přišla úplnou náhodou. Mám svých pět dětí - nejstarší je 24 a nejmladší 3 roky. Před pěti lety se u mě objevily dvě holčičky, kamarádky mých dcer. Byly hubeňoučké, bohužel i zavšivené, hladové, prostě ve zuboženém stavu. Jejich otce jsem znala, bohužel však velmi rychle podlehl nemoci. Do té doby byly děti v pořádku a otec se o ně velice vzorně staral. Po jeho smrti soud bohužel vrátil děvčata do péče matky.

Dívky mne prosily, jestli bych si je na nějakou chvilku nevzala k sobě, že jejich matka jde na protialkoholní léčení a nechtějí do dětského domova. Řekla jsem jim, že to není jen tak, že se to řeší přes úřady a soudy, ale už u mne zůstaly. Druhý den jsme zašli na OSPOD a vše se vyřešilo papírově a holky zůstaly u nás. Po týdnu za mnou sociálka přišla s prosbou, jestli bych si je nechtěla vzít na stálo, že matka se léčit nechce a z léčebny odešla. A tak slovo dalo slovo a stala jsem se mamkou sedmi dětí. Není to jednoduché, to tedy vůbec ne, ale naplňuje mě to, že mě potřebují. A stejně tak potřebuji já je.

Moc děkuji za rozhovor a přeji brzké osobní shledání s vaší kamarádkou, kterou jste našla díky ochotným bývalým spolužačkám a mé stránce. Přeji, ať se vám v životě daří a smekám klobouk, jak sama zvládáte tolik dětí!

Související článek: Učila jsem tři roky v cirkuse. Byly to nejlepší roky mého života

Autor: Dana Bočková | čtvrtek 9.2.2017 11:47 | karma článku: 27.99 | přečteno: 1980x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

Jan Pražák

Mají mít staří lidé přednost?

Ráno jsem vstala levou nohou. Začalo to už předchozí večer, vnučka mi říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějaký mladý mizera staříka, který sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si ten pán pohmoždil ruku a odřel tvář.

28.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 59 | Diskuse

Jan Ziegler

Komunistický guru Marx byl vykořisťovatelem a hrubým člověkem

Na zakladateli vědeckého socialismu toho nebylo moc vědeckého a dělníky vůbec nemusel. Viděl v nich pouze nástroje (užitečné idioty), které svrhnou kapitalismus. Nenáviděl Židy a Slovany včetně Čechů.

28.3.2024 v 13:30 | Karma článku: 11.50 | Přečteno: 108 | Diskuse

Rudolf Pekař

Bacha na sváteční cyklisty

Začátek jara přináší nejen kvetoucí přírodu, ale také návrat cyklistů na silnice. Bohužel, spolu s nimi se objevují i tzv. sváteční cyklisté, kteří se chovají neopatrně a nezodpovědně.

28.3.2024 v 12:17 | Karma článku: 4.38 | Přečteno: 128 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Velký pátek jako příležitost

Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.

28.3.2024 v 9:34 | Karma článku: 14.71 | Přečteno: 197 | Diskuse

Filip Vracovský

Jak to vypadá Mordor ( Rusko ) už nám klepe na dveře ?

Krátká předsváteční úvaha ... Taky vás některé uklidňující zprávy spíš rozruší ? Račte vstoupit .....

28.3.2024 v 9:00 | Karma článku: 13.74 | Přečteno: 359 |

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...