Strach ze smrti

Ještě stále mi to přijde jako zlý sen: okamžik, kdy se manžel zjevil počátkem června nečekaně kolem poledního ve dveřích našeho domu s vážnou, bílou tváří a řekl mi, že má pro mne špatné zprávy, že můj histologický

Ale žádné procitnutí se nedělo, naopak, na snění nebyl čas, bylo potřeba okamžitě jednat, sehnat operatéra a přijmout velmi radikální operační řešení a modlit se, jestli to bude stačit, nebo bude následovat v mém případě radioterapie a jak se s ní porovnám.

Kupodivu se mi nehonily hlavou myšlenky typu "Proč zrovna já?" Naopak, proč ne já?! Některé lidi potká ještě horší osud, například ti lidé ze zřícených letadel nedostali šanci žádnou. Já mohu a musím bojovat, ještě necítím, že bych tu měla vše hotové a chtělo by se mi stát se šumící borovicí nebo travinou (nesnáším hřbitovy a pohřby, proto jsem, v případě, že by se nepodařilo, prosila o rozptyl na zahradě).

Od přátel a lidí kolem se mi dostalo velké podpory, většina z nich mne měla k pozitivnímu myšlení, zdůrazňovali mi, jak je důležité pro přežití téhle nemoci. Ano, vím to, proto jsem se navíc ještě cítila provinile, když jsem se nachytala při negativním myšlení a když mne čas od času přepadl záchvěv paniky a strachu ze smrti. No, záchvěv, spíš pořádný poryv nebo tornádo: křečovitý pláč, jektání zuby a jiné projevy meho srabáctví nebyly tím, čím bych chtěla zalévat své okolí, proto jsem se těmto sebemrskačským stavům oddávala pouze v soukromí, při procházkách přírodou po mých oblíbených koutech, ve kterých mne napadalo, že je možná vidím naposledy, což pohnojilo mou sebelítost a myšlenky se rozletěly opět nežádoucím směrem. I když jsem normálně jedla, každý den jsem zhubla o kilo, nervy pracovaly na plné obrátky. Tudy cesta tedy nevede. Jestli mne něco zabije předčasně, pak ne rakovina, ale tenhle strach a panika! Jsem člověk společenský, samota v tyhle chvíle pracuje proti mně.

Skvělou pomocí byly návštěvy kamarádů, kteří se dokázali chovat přirozeně a vyhnout se tématu nemoci a smrti, okrajově se někdy zmínili, že to prostě dopadne dobře, že jinak ani není možná a probírali jsme cokoliv jiného, já se bavila a smála a  byla si v tu chvíli jistá, že opravdu vše dopadne dobře. Strach se na chvíli rozplynul.

Bohužel, ne vždy dokážete odhadnout, zda takto daná osoba zareaguje, takže tyto návštěvy byly těžce vykoupeny mnoha návštěvami, telefonáty a maily přátel a známých, kteří, ačkoliv jsem je výslovně prosila, aby nehovořili o nemocech, mne začali zahrnovat příběhy o tom, jak ten či onen přežil rakovinu a co ho na té pouti čekalo a občas to komentovali takovými výkřiky jako "Už máš napsanou závěť?" nebo "Chemošce se nevyhneš!" či  pikantní bylo taky "Možná to dobře dopadne, čas od času se podaří nějakou rakovinu vyléčit". Nepochybně to mysleli dobře ve snaze informovat, poradit, věřím, že nikdo tyhle perly netrousil s úmyslem ublížit, přesto jsem je v tomhle stavu hodně dlouho rozdýchávala.

Další skupinou byli lidé, kteří si mysleli, že mne rozptýlí jejich zdravotní problémy, proto se nerozpakovali rozebírat hodiny od zarostlého nehtu, na palci až po svou vleklou infekci v dětství ("Tvá rakovina je nic, to JÁ jsem kdysi měla .....") nebo hypochodrické obavy z té či oné nemoci či vyšetření. Nic ve zlém, ale tohle mne k smrti nudilo a vysávalo, prchala jsem tedy tak rychle jak to šlo z jejich blízkosti. V tuhle chvíli potřebuji každou molekulu energie na svůj boj, na tohle nemám čas ani sílu.

Pocítlila jsem taky důležitost správné dávky informací. Z extrému, kdy vám dřív nikdo neřekl nic nebo vám lhali a mlžili, jsme přeskočili do extrému opačného a vybalí na vás i to, na co nejste připraveni slyšet. Informace v tomto případě je opravdu potřeba dávkovat. Přehlcenost medicínskými fakty jsem si u sebe uvědomila v okamžiku, kdy jsem naprosto neměla potřebu si cokoliv dalšího zjišťovat v odborných knihách nebo na internetu - já, velmi zvídavý člověk, hledající si tam podklady skoro ke všemu. Představa nejrůznějších komplikací, které se mohou během léčby vyrojit a procent těch, kteří nepřežijí, mne zbytečně nervovala.

Pokusila jsem se tedy svou paniku a strach rozptýlit mezi anonymními davy, snad to bude lepší, hurá tedy do nejbližšího chrámu konzumu! Bloumala jsem mezi regály a věšáky narvanými zbožím. Zbožím, které pro mne naprosto ztratilo jakoukoliv atraktivitu. Na jídlo jsem neměla chuť, o šatech jsem netušila, jestli bych je stihla unosit či jakou velikost si vlastně koupit, protože jak po léčbě bude vypadat moje postava, byla velká neznámá. Jediné, co jsem si zakoupila, byla muzika, která zněla z krámu s cédéčky. Nebyla ani pochmurná, ani uřvaná, (klasika mne uvrhala do deprese a rock vysiloval) ani příliš plytká a banální, aby nudila, byla zajímavá neobvyklými melodickými běhy, přesto nijak složitá, to bude ono!

Protože se mi mockrát v životě osvědčilo domyslet do důsledků to, čeho se bojím nejvíc a otočit se čelem k tomu, před čím jsem utíkala, začala jsem se strachem ze smrti bojovat aktivně. Každý máme svůj vlastní způsob a nelze říci, co vám v tu chvíli pomůže, protože to nevíte o sobě ani vy sami, je třeba to ozkoušet. Do přehrávače jsem vrazila zakoupené cédéčko (Junior od Röyksopp) a začala domýšlet, čeho se to vlastně bojím. Zmíněné cédeso tu dunělo celý den  stále dokola a podařilo se mi dokonale vypláchnout si s ním mozek a spolu s mozkem i svůj strach ze smrti.

Přišla jsem na to, že ve skutečnosti mohu věřit v to, že to dobře dopadne a bojovat, ale zároveň se nebát smrti. Bylo to jako chůze po laně nad propastí, ale cítila jsem, že jdu správným směrem, neboť se mi začalo psychicky ulevovat. Objevila jsem zajímavou věc, že se možná nejedná pouze o strach ze smrti, ale hodně se tam objevuje i strach ze samoty, který se promítal i do mé potřeby být rozptýlena na své zahradě, poblíž svých milovaných. Pochopila jsem, že jestli zemřu, jejich svět je jiný a mrtví mají být jinde a dát živým možnost se odpoutat. Že tu není nic a nikdo, kdo by se beze mne neobešel, i když to některé bude třeba hodně bolet a že se za to, co jsem tu po sobě zanechala, nemusím nijak stydět a ve věcech, které za to stojí, budou jiní lidé pokračovat.

Pomalu se začal odvalovat balvan paniky a strachu z mého hrudníku, po týdnu pekla jsem konečně začala cítit úlevu. Nebyl to žádný zázračně dramatický psychický předěl, ale záchvaty strachu a paniky postupně slábly a jejich návštěvy byly čím dál řidší.

Konečně jsem si mohla zabalit tašku a sednout si na nemocniční příjem, aniž by pode mnou vibrovala celá lavice. Děj se, co se má dít! Na operačním sále jsem se předklonila a hluboce se vyhrbila, aby mi anestezioložka mohla zavést ještě před narkózou epidurální analgézii. Jen neomdlít a nepřepadnout dopředu! Mé obavy už jsou "pouze" o to, abych důstojně rozdýchala beze řvaní a hysterie bolest, která mne čeká, nevolnosti, omdlévání atd. Jediné, co si uvědomuji na sále, je dravá touha žít. Beru život, i kdybych se měla probudit s amputací těsně pod žebry a po zbytek života se pohybovat na vozíku nebo na skejtu jako váleční mrzáci. Beru každou formu života, cokoliv! Tohle bylo něco, co mne překvapilo nejvíce a pochopí to jen ten, kdo si prožil intenzivní blízkost smrti. Ta touha žít překvapí i ty největší depkaře, pud sebezáchovy je jeden z našich nejmocnějších hybných sil. Zároveň jsem usínala i smířená se smrtí, pokud by během operace přišla, byla by bezbolestná a krásná  - ve spánku.

Ne, nebojte, nebudu vás nudit nemocničními historkami a kvílením, jak mně bylo po probuzení ouvej a jaké byly komplikace,  co všechno mi vykuchali, v tuto chvíli to není podstatné. Podstatné bylo to, že po týdnu ke mně přišel operatér a zářil jako sluníčko. Všech 16 odebraných uzlin bylo negativních, rakovina byla jen v jednom  z ostatních vyjmutých orgánů a léčba touhle radikální operací prozatím skončila. Žádná chemoterapie, radioterapie, jen kontroly po třech měsících. Rakovinu se podařilo odstranit. Úlevou jsem se rozplakala.

Kéž by takové štěstí měli všichni, kéž by si uvědomili, že smrtelný je každý z nás, že nikdo nemládne a díky preventivním kontrolám lze i velký průšvih zachytit včas, léčit a vyléčit. Kéž by si lidé uvědomili, že jejich rodiny je potřebují především živé a zdravé, ale zkušenosti jsou nepřenosné a člověk nepoučitelný, tohle si prostě musíte prožít, aby se vám srovnaly preference a pochopili jste, co je v životě podstatné. Tohle je skutečný smysl utrpení, protože člověk moc rád na nepříjemné věci rychle zapomíná...

Jsem teď v rekonvalescenci doma, každý den je to o něco lepší. Snažím se proto navázat zpřetrhané nitky s tou, kterou jsem kdysi byla, i když je mi jasné, že dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Někdy se cítím jako oživený Lazar, vytažený z hrobu. Není to tak jednoduché ani rychlé, nestačí se jen otřepat a zapomenout. Myslím na všechny ty, kteří ve sluncem rozpálených, propocených lůžkách bojují své boje i na ty, kteří je drží nad vodou a pomáhají jim. Díky všem, kteří tolik pomohli mně. Pochopila jsem, kdo jsou mí opravdoví přátelé a kdo jen ti, kdo mne využívali. Až naberu síly, snad dostanu příležitost všem těm, kteří mi pomohli, to oplatit. 

Zažíhám lampion se svými nejdražšími a pouštíme ho s našimi přáními do nebe. Já mám jen jedno, ať jsme co nejdéle zdraví a šťastni a spolu, vše ostatní je nepodstatné. Nejlepším lékem na strach ze smrti je intenzivně prožívat život, každou chvilku, proto díky za každý další den! Už se těším, až se zahojí rány a budu moci ponořit tělo do vody, vychutnám si každé tempo v té stříbřitě blyštivé vodě, každé pohlazení vodní hladiny, každé mrsknutí nohou. Zatím si ho užívejte vy, které nic netrápí, já budu v duchu s vámi.