S voláním o pomoc se nežertuje

Ráno jsem vstala a podívala se do blogu, co nového přibylo a zaujalo mne jedno volání o pomoc v Dopisu na rozloučenou. S výkřiky sebevrahů, kteří poutají pozornost jsem se setkala za těch 11 let na internetu často, ale tohle vypadalo opravdu jako bilanční sebevražda a loučení někoho, kdo se rozhodl.

Protože to dotyčný prezentoval v blogu zde, doufala jsem, že je to volání o pomoc a demonstračka a ještě žije. Napsala jsem na mail, co měl uveden v kontaktu - nikdo neodpověděl, čekala jsem ještě asi půl hodiny až hodinu a pak poprosila o pomoc policii. Pokud dotyčný spolykal prášky, možná mu bude pomoci, pokud se někdo jen dobře pobavil, raději budu stokrát za blbce, než to nechat plavat a pak mít pocit, že jsem mohla pomoci a neudělala jsem to.

Policie zafungovala skvěle, z dopisu měla stejný pocit jako já, dotyčného vypátrala a probudila. Ano, prý se jednalo jen o uměleckou tvorbu, dokonce i jeho otec to četl a na otázku policie, co tomu říká, odvětil, že je to dobré. Mladík pak po návštěvě PČR přidal dodatečně ke svému výkřiku poznámku do nadpisu, že to není myšleno vážně. Nevím, jestli dotyčný rodič maskoval synkovu "ostudu" mlžením, nebo je tak lhostejný. Je to moc smutné, když ani rodiče neslyší volání o pomoc svého dítěte. 

O mne ani tak nejde, já jsem ráda, že chlapec žije; díky podobným výkřikům však lidé, kteří by mohli a chtěli pomoct, definitivně otupí a nepomohou už nikomu a nikdy, aby nebyli za blázny a to je škoda, ono jich už tolik kolem nás totiž zas není.