Kašleme na všechno a na všechny

Tak by mohlo znít heslo mnoha realitek, alespoň to tvrdila Betty MacDonaldová, když sháněla domek v poválečném Seattlu. Nuže, já mám o 50 let později v ČR úplně stejnou zkušenost. Co si člověk nesehnal sám, nebylo.

Sháněli jsme v 90. letech chatu. Nic velkého, jen s hezkým okolím, v přírodě, na samotě a v ucházejícím stavu. Hned první chata se mi moc líbila, nebýt té příjezdové cesty lesem s kamenem, o který jsme prorazili vanu auta a strmou roklinou, která vypadala, že se po ní cesta už už sesmykne i s naším Wartburgem, ze které mne jímala závrať. Chata měla nádherný výhled na paseku, na pozemku košatá vrba, sousedi asi 200 m a stav byl celkem dobrý, ale převyšovala značně naše finanční možnosti, a tak jsme poseděli na zahradě bez plotů, pokývali hlavami nad oslavnou tirádou na chatu z úst majitele, odmítli mraky krámů nějakého MLM systému, které se nám pokusil vnutit, se kterými otravoval tehdy kdekdo kohokoliv, kdo se nechal a pokračovali v hledání.

Nabídky tehdy nebyly na internetu, proto to znamenalo prokousávat se horou regionální inzerce a Annoncí. Domluvili jsme si schůzku na inzeráty, tvářící se, že nabízejí idylickou realitu přímo v nebi a řítili se nedočkavě přes půl republiky, aby nám tu romantickou perlu české chalupářské architektury někdo nevyfoukl před nosem a shledali pak haciendu přímo v zatáčce u silnice, která měla zbořenou zeď, protože se do ní napasoval náklaďák nebo chalupu, kde jsme chodili po trámech, protože chyběla podlaha nad nimi, kde majitel špatně položil ipu. Častá byla (navzdory ujišťování prodejců, že jde o samotu) rovněž chata přímo v klaustrofobicky nahloučené chatové osadě, kde byla hlava na hlavě a všichni sousedi měli puštěné motorové pily, cirkulárky, sekačky nebo vrtačky. Poučena zkušenostmi a zocelena praxí HR managera jsem si vypracovala výslechový formulář s otázkami, za který by se nemusela stydět ani FBI  a dle něho jsem postupovala při rozhovoru s agentem nebo majitelem.

"Říkáte, že je to samota, kolik metrů je nejbližší soused? Kolik metrů odtud je silnice?" Nezkušenější podlehli a řekli pravdu, zkušenější lhali dál, někteří o půl tóniny vyšším hlasem, další pracně hledajíc výmluvu předstíráním, že mi nerozuměli ("Co jste to říkala, ehm, ehm?"), jiní aniž by hnuli brvou, nastavovali a ubírali metry a polohu, jak se jim to hodilo, dle toho, co předpokládali, že chci slyšet. Hodně z nich se pokoušelo uniknout z nastražené smyčky bezbřehým pindáním o bezvýznamných detailech s kadencí samopalu, ale alespoň některé lži se podařilo zachytit a ušetřit si čas a marné putování. Některé prohlídky se mi však tak vryly do paměti a jsem dnes ráda, že jsem se jich zúčastnila, i když tehdy jsem měla vztek, jak jsme opět absolvovali zbytečnou a drahou cestu.

Velmi ráda vzpomínám na chatu ve svahu nad Kokořínským dolem. Šel nám ji představit sám majitel a cestou si uřízl lískovou větev. Byla jsem zvědavá, co bude následovat - ponechal na ni listí a tvářil se netečně, sadomaso jsem tedy vyloučila a přemýšlela, jestli tedy mám začít bučet nebo kejhat, vypadalo to totiž jako pastva, až na to, že pasáček s větví si to rázoval vepředu.

Bohužel jsem velmi brzy zjistila, na co tu větev potřeboval: v lese bylo poněkud vlhko a hejno vyhladovělých komárů, doplňující po stranách svou bojovou letku zlověstně bzounícími ovády se na nás sneslo rychlostí přepadového komanda majora Komorouse, zatýkajícího drogové dealery. Chlapík se oháněl větví a my rukama jako větrné mlýny a tančili jsme potupný tanec dervišů. Cesta vedla prudkým svahem, který byl zarostlý hustým akátovým náletem. Končila u zchátralé branky. Na zahrádce, která byla tak strmá, že kdybyste tam postavili stůl, sjel by ze svahu jako surf z vlny, byly akátové nálety, kam oko pohlédlo a mezi nimi bujely dvoumetrové kopřivy. Ačkoliv bylo místo situováno na svahu, vyhlídka byla totálně zarostlá.

Konečně jsme spatřili stavení, nebyla to chata, ale chatrč. Prohnilé okapy padaly tíží k zemi v poloze za pět minut půl páté a dřevo stěn už pěkně dlouho sloužilo za opulentní hostinu rodince červotočů. Chlapík odhodil větev a začal šramotit klíčem v zámku a rumplovat se sakrováním klikou. Moc mu to nešlo, takže jsme usoudili, že se sem zájemci asi moc nehrnou. Nakonec dveře povolily a stanuli jsme na prahu, kde byla přímo za zápražím obrovitá louže uvnitř domu a z ní nám v ústrety vyskočily dvě žáby. V rohu rašely kopřivy a všude byly pavučiny a nánosy prachu a špíny.

Majitel se pokoušel situaci přibarvit narůžovo tím, že pod postelí nahmatal archaický psací stroj a tvrdil, že ho dostaneme jako bonus, pokud si koupíme chatu. Manželovi se rozsvítily oči, které jsem se marně pokoušela zhasit plamenomety šlehajícími z těch mých.
Řekl: "Můžu to otevřít a podívat se na ten mechanismus?"
"Ale jistě, děl potěšeně majitel," a div si nemnul rukama, jak beznadějná transakce vzala obrat. "Ale je hodně špinavý," varoval nás.

Manžel mumlal něco v tom duchu, že to nevadí, že se to vyčistí a odklopil lepenkový poklop. Pod ním se skvěla hromada starých a použitých prezervativů, protkaných pavučinami. Majitel se usmál, s ledovým klidem převzal stroj ze zkroprnělých paží mého muže, který vypadal, jako když ho právě střelili do zad,  přiklopil víko a pravil nevzrušeně: "Jak jsem řekl, je to HODNĚ špinavý."

Skutáleli jsme se ze svahu rychle dolů, po celém těle nám začaly natékat štípance od ovádů a komárů, takže jsme vypadali jako dva mědvědi brtníci, kteří byli odraženi hrdinným lesním včelstvem, svaly nás bolely od potlačovaného smíchu a pospíchali na další prohlídku v údolí. Chalupa, jejíž jedinou předností bylo to, že naproti ní bydlel jakýsi herec, jehož jméno majitel stále dokola opakoval jako kolovrátek a vzhledem k tomuto faktu, jakož i značně přemrštěné ceně jsme získali dojem, že ho patrně dostaneme k službám jako doživotního kašpara.

Ještě jsme viděli za následující dva roky hodně chat na prodej. Utkvěla mi v hlavě třeba jedna, která byla zhotovena ze starého transformátoru a šlo se k ní po bidlu, neboť tam nebyly schody a když jsem začala nesměle reptat, makléř nám řekl, že naše požadavky jsou nereálné a prostě šílené a že nic stejně neseženeme a urazil se. Ujistila sem ho, že naše šílenství proti jeho je jen tichým vánkem šumícím v koruně osamělé švestky v poli, když doufá, že si někdo koupí transformátorovou budku bez schodů jako chatu a hledali jsme dál na vlastní pěst. 

Malilinkatá chatička s nábytečkem jako pro panenky u potoka se mi moc líbíla, ale odmítl ji manžel, protože, jak pravil, nebude chodit do schodů bokem a se shrbenou hlavou a nezapomenu taky na tu, jejíž majitel měl jako koníčka betonování, takže místo zahrady měl dva zákopy ve stylu Maginotovy linie a všude místo trávy beton. Patrně důsledek šoku z obsazení pohraničí  v roce 1938.

Poslední chata byla kdesi na samotě u Liberce. Pochmurné, šedivé stavení s oplesnivělými, olupujícími se zdmi, vyhnané do nesmyslné výšky, s depresivními vykachlíkovanými sklepy jako pitevny, které vypadaly jako z filmu Mlčení jehňátek, místo lesa v dohledu dálnice a kolem bažinaté údolí. Při prohlídce jsme s mužem oba vzdychali těžkým smutkem jako odsouzenci před šibenicí. Chalupa byla chandrou prolezlá jako dřevomorkou, takže mě ani nepřekvapilo, když jsem nakonec vydolovala z makléře, že předchozí majitelka se tam zbláznila.

Nakonec jsme po dvou letech marného hledání, zmoženi a otráveni raději sehnali půjčku a uchýlili se ke koupi té první, kterou jsme viděli. Naučila jsem se mistrovsky jezdit po lesních a polních cestách a mnoho dalších chatařských  a zahrádkářských dovedností, vychovala zde dceru, která tu i ozdravěla z věčných viróz a pochopila, že svět a hodnoty vesnice a města jsou neslučitelné.  Prožili jsme tam nádherných a nezapomenutelných 13 let.