Učila jsem tři roky v cirkuse. Byly to nejlepší roky mého života

Rozhovor s bývalou učitelkou Ivou Rosovou o tom, jak se učí a vychovávají cirkusové děti, čím ji obohatila tato práce a jak se s dětmi cestovalo a učilo zároveň.

Jak jste se dostala k učitelství?

Jsem hravá a neberu se moc vážně, tak mi přišlo, že učit děti číst, psát a počítat, by mohlo bavit mě i je. Vystudovala jsem učitelství pro první stupeň v kombinaci s výtvarkou. Začala jsem pak učit na Chvalech (nyní ZŠ Stoliňská v Horních Počernicích), a to hned první třídu, což není až tak jednoduchý začátek. 

Měla jsem na základce spolužáka Ferdu Kaisera, který zavítával vzácně v zimních měsících mezi nás. To vedlo k mému nápadu poptat se u Československých cirkusů a varieté na zimovišti v Horních Počernicích, zda nepotřebují kočující učitelku. Napoprvé mě pan ředitel zahnal, že ženské neberou, ale když se dostali do nouze, měla jsem do dvou týdnů vyřízený služební pas a letěla v r. 1986 s dvacetikilovým kufrem na rok do SSSR.

Jak se vám učilo v cirkusové jednotřídce?  

Byla to skvělá zkušenost s organizací práce mé i dětí, byla to kolektivní práce, kdy ne vždy jsem byla já učitelkou. Nejvíc jsem měla ve školní maringotce 9 dětí z pěti ročníků. Je to náročné, ale smysluplné.

Čemu vás naučili vaši cirkusoví žáčci?

Rychlosti, schopnosti dělat několik věcí najednou, případně se rozdvojovat.

V čem byli vaši žáci jiní a jak se lišila výuka v cirkuse od té běžné školní?

Byli samostatní, fňukání se nenosilo a povinnosti se neobcházely, i když švindlovat ve škole samozřejmě zkoušeli. Cílevědomost patřila k jejich životu, díky rodinnému vedení a představě o tom, kam směřují. Mou velkou výhodou bylo, že rozvrh nás nelimitoval. Konec vyučování nastal tehdy, když jsme měli pocit, že jsme zvládli, co jsme chtěli.

Navíc tělocvik a pracovní vyučování nebylo třeba, místo hudební výchovy se večer zazpívalo u ohně a mohli jsme se tak věnovat výuce. Děti byly chytré, bylo jich ve třídě málo a času na výuku (a případné dohánění restů) bylo dost. Prioritou všech dětí bylo dostat se na artistickou střední školu, nejlépe do Moskvy, ale tam hrály roli nejen talentové, ale i vědomostní přijímací zkoušky, navíc bylo nutné mít na vysvědčení z posledního ročníku základní školy vyznamenání.

Důležitá byla autorita, které se rodiče u dětí těšili. A samozřejmě i to, že rodiče byli na straně učitele. Stačilo jedno zlobivé dítě poslat domů předčasně a jeho rodič si to s ním vyřídil po svém. Ostatní děti si to mezi sebou řekly a zařídily se podle toho.

Jaká byla vaše zkušenost a pozorování výchovy dětí v prostředí cirkusu?

Jen málokdo je dílkem takhle pevného systému s mnohdy archaickými pravidly, o kterých se nepolemizuje. Jste na očích 24 hodin denně a nejen rodiče, ale i strýc, teta nebo sestřenice je oprávněn vás odkázat do příslušných mezí. Nedokážu mluvit za jiné, protože já jsem byla spíš pozorovatel, ale myslím, že laskavost v kombinaci s kázní a náročností je rozhodně dobrý základ pro samostatný život.

Fyzická práce byla nedílnou součástí jejich života, stejně jako striktní plnění povinností. Bez toho by cirkusový mechanismus nefungoval. Každý věděl, kdy a kde má kdo být a co je jeho úkol. Odměnou byl pravidelný přísun nových zážitků. Nudu neznaly.

S jakým cirkusem jste jezdila? Zkoušela jste nějaké cirkusové umění?

Jezdila jsem s cirkusem Slovan a Humberto a samozřejmě, že jsem se zajímala o některé disciplíny, ale znala jsem své limity. Chodily jsme večer s ostatními artistkami cvičit do manéže aerobic, zkusila jsem si žonglování, cvičení s obručemi a též vytažení na laně do výšky. To byl zajímavý zážitek, okořeněný navíc tím, že se o chvilku prodloužil, když vypadl proud a visela jsem ve tmě nad manéží.

Jak vás ty tři roky s cirkusem osobně obohatily?

Odnesla jsem si poučení, že nejdůležitější v životě jsou vztahy a ne věci a že kupodivu můžu žít bohatý život bez tzv. civilizačních výdobytků a plné lednice. Nemám vynášet soudy dřív, než poznám dobře okolnosti a utvářet si názor vždy na základě osobní zkušenosti. A také to, že když o něco hodně stojíš, tak to udělej! Samozřejmě jsou situace, kdy to nejde, ale pokud ti nic nebrání, tak skoč!

Na jaká místa ráda vzpomínáte, která jste s cirkusem navštívili?

Nejraději vzpomínám na Kavkaz, cestování od Černého ke Kaspickému moři, poznávání jiných zvyků a kultur a vstřícnost místních lidí. Musím říct, že všude, kde jsme byli, jsme byli lidmi velmi vlídně a vstřícně přivítáni. Když jsme se dopustili z neznalosti nějakého prohřešku, nesetkali jsme se s agresí vůči nám, vždy nám to bylo klidně objasněno.

Pamatuji se na to, jak v Čečně náš dlouhovlasý řidič vyrazil v kraťasech do města a všechny místní ženy z něj dostaly záchvat smíchu. Dlouhé vlasy a kraťasy pro ně byly zneuctěním a degradací jeho mužnosti.

Naopak my s kamarádkou jsme byly poučeny, že s výstřihem na zádech a krátkými rukávy do města nemůžeme. Večer, když jsme se vypravily do města do kina, za námi šel pak jakýsi muž. Po mém dotazu, co si přeje, mi sdělil, že na nás dává pozor, protože ví, že jsme cizinky, že pro místní ženy je nemyslitelné jít večer do města samotné. Že je to to samé, jako by měly na čele nápis, že jsou prostitutky. Je mi líto, že mnoho z míst, kde jsme pobyli, vymazaly nesmyslné válečné konflikty z mapy.

Večerní crazy představení pro pobavení cirkusového národa - slavnost Lámání runtovky, což znamená, že sezóna se láme v půli a už je to blíž domů. Tento den dospělí i děti v manéži blbnou a vytvářejí komická čísla. Nahoře Iva Rosová, dole garderobiérka Jana Poštová. Samozřejmě je to švindl a Iva má na noze lonž, za kterou ji vytáhli nahoru dva chlapi, ale s bodovým reflektorem to není vidět

Jak jste trávila volný čas po výuce?

Když jsme pobývali v Rusku, Gruzii, Arménii či Ázerbajdžánu, snažila jsem se vidět co nejvíc z místního života. S dětmi jsme vyráželi malým autobusem na výpravy do hor, k moři, po památkách, do botanické zahrady. Tady probíhala i výuka v terénu, která často předbíhala učivo v ročníku, ale dávala věci do souvislostí. Učení na pláži či při pochodu v horách je též velmi příjemné pro obě strany.

Některé výlety byly dobrodružné, ale cirkusové děti nejsou z cukru, jsou velmi šikovné, takže pro ně nebyl problém přejít i visutý most nad divokou řekou, ve kterém občas chyběla nějaká prkna. Jednomu chlapečkovi tam spadla bota, tak jsme pak řešili provizorní onuci, aby mohl dojít zpět.

Jak cirkusáci zvládají stres na cestách, když se nedaří?

Myslím, že pokud denně řešíte nečekané události, nemůžete se příliš poddávat okolnostem. Tenhle život není pro nerváky. Nikdo vás nenechá ve štychu, ale očekává se, že si poradíte.

Vzpomínám, jak jsem první přesun v maringotce neupevnila nábytek a věci i obsah lednice pak byl vzhůru nohama. Nikdo mi to neřekl, že je to třeba, ale po jednom úklidu jsem se pro příště poučila.

Zpětně to hodnotíte jako nejlepší roky vašeho života. Proč jste tam skončila?

Kočování mě lákalo, protože jsme nemohli za hranice. Byla v tom postrádaná svoboda. Po roce 1989 jsem se vdala, měla děti a s cirkusy to šlo z kopce. Šla jsem tedy nejprve učit zpět do normální školy a po mateřské se už do školy nevrátila. Ne proto, že bych na ni zanevřela, ale chtěla jsem se naplno věnovat dětem, a tak jsem se stala shodou okolností OSVČ a věnuji se prodeji značkového prádla v Horních Počernicích.  Mám malý obchůdek v domě, kde bydlím a baví mě to. Přesto bych byla moc ráda, kdyby se mi ozvali nějací žáci, které jsem v cirkuse tehdy učila.

Související článek: Cirkus není jen práce, je to způsob života