Mutanti a hybridi v říši lvů

Stejně jako abnormální barvy, vyskytují se i zvířata abnormálně velká, malá, s příliš dlouhou srstí nebo krátkým ocasem nebo dokonce bezocasá. Všechny tyto mutace se objevují i u koček domácích, takže proč by se neobjevily i u divokých?  Divoké kočky s těmito zvláštnostmi hůře přežívají, takže i hůře své vlastnosti předávají potomstvu. V zajetí o děděných vlatnostech rozhoduje člověk a odtud pochází to množství barev a typů u domácích koček. V přírodě selekcí neprojde žádná vlastnost, která nepřispívá k vyšším šancím na přežití. V minulosti bylo typickou reakcí na každou zvláštní velkou kočku střelit ji pro trofej. Kvůli tomu zmizelo mnoho zajímavých mutací dříve, než mohly být předány potomstvu. Některé barevné mutace, které by velkým divokým kočkám vadily, se mohou rozmnožovat a přežít jen v zajetí a jejich udržování jen pro jejich zvláštnost nebo estetické hodnoty je problematické.

Mutanti jsou přirozené variace druhů, které se objevují díky spontánním genetickým změnám nebo expresí recesivních, skrytých genů. Recesivní geny se  objevují hlavně při častém příbuzenském páření uvnitř uzavřené skupiny.  Bílí lvi nebo tygři jsou v přírodě řídcí, protože postrádají normální mimikry. Nejčastější mutace jsou právě albinismus (čistá bílá), zabarvení činčila (čistá bílá s bledými skvrnami) a melanismus (černé zbarvení). Pozorována byla i zbarvení erytroidní (červené), leukoidní (částeční albíni, béžové zbarvení) a maltézská (modrá). Někdy jsou skvrny odchylné, např. příliš bledé, nebo syté (abundismus), vytvářející dojem vybledlého nebo tmavého zvířete. Bílé, černé, rudé, modré neb béžové mutace jsou podobné těm u domácích koček. Někdy je vzor odlišný od normy, např. kaňkovitý u gepardů nebo je normálně zbarvené zvíře navíc černé (mozaika) nebo bílé plochy (částečný albín). Rufizmem se nazývá nadbytek červené u tříslového zbarvení koček.

Bílí lvi

Určité zprávy o bílých lvech kolovaly po staletí v Africe, ale často byly odmítány jako pověra. První doložená pozorování jsou až z roku 1928 a v roce 1974 se opak narodilo šedé lvíče v birminghamské zoo v Alabamě, ale bylo tmavší, než první pozorovaní . Pak i odchycení bílí lvi v roce 1975 - dvě lvíčata v Timbavati. Jejich příběh je zachycen ve stejnojmenné knize. Dvoutýdenní bílý lvíček Temba, jeho sestra Tombi a jejich tříslově zbarvená sestra Vela byli nejprve pozorování spolu s matkou. Zabarvení by je znevýhodňovalo jak před predátory, tak v dospělosti před kořistí. V tlupě byla i bílá lvice Phumba, ale ta se později ztratila. Bílá lvíčata i jejich normálně zbarvená sestra nesoucí též albínské geny, byly odchyceny a umístěny v zoo v Pretorii. Tombi umřel, ale Temba měla několik lvíčat. Vela byla prodána, takže o jejích potomcích není nic známo.

Nepříbuzná větev bílých lvů pochází z tříslově zbarveného samce odchyceného v r.1977 a umístěného v ZOO v Johannesburgu. Spářením s vlastními dcerami zplodil bílé potomstvo, což znamená, že nesl a předal bílou mutaci zbarvení. Někteří potomci byli prodáni do různých zoo po světě. Po lvíčatech z Timbavati nebyli opět bílí lvi v přírodě pozorováni a považují se za vymřelé, nositelé jejich genů byli pravděpodobně vybiti pytláky. Přeživší potomci Temby zahrnují tříslově zbarveného samce s bílým genem v Pretorii, dva stejné samce, kteří  skončili v soukromé africké rezervaci a stejné samce se samicí v Indianě. Uvádí se ještě třetí pokrevní linie bílých lvů, pocházející z bílého samce odchyceného u Timbavati koncem 80.let a drženého v soukromé rezervaci, ale pravděpodobně jde o jedince z původní timbavatské linie.  

Několik bílých jedinců pocházejících z Johannesburgu od dvou bílých lvic a dvou tříslových lvů (s bílými geny) se dostalo v r.1993 do Filadelfie. Bílou lvici a tříslového lva (s bílými geny) získali pro svá lví a tygří vystoupení rovněž američtí iluzionisté Siegfried a Roy. Od nich pak pochází ještě několik dalších bílých lvů. Chov bílých jedinců ale vyžaduje příbuzenské páření, což ale také vede na degeneraci a zhoubné zvláštnosti, jako neplodnost a ztráta hřívy u lvů, se skutečně začaly projevovat. Aby se tomu zabránílo, johannesburgská a timbavatská linie se nyní kříží.

Bílí lvi nejsou albíni (bez pigmentu), ale leucisti. Mají pigmentaci viditelnou v očích, na bříškách tlap a rtech. Oči mají obvyklé lískové nebo zlaté barvy, i když někteří mají modré.  Čerstvě narozená lvíčata jsou sněhobílá (připomínají polární medvíďata) a postupně tmavnou do bledé béžové.  Pro bílé lvy není v přírodě místo, protože nemají mimikry potřebné k přežití, a lze je považovat za umělé. Ještě nedávno byl trend chovat čistě bílé lvy pro výstavy a zvířecí akty.

Kočičí albíni jsou několika typů: barmské (s černou přešlou v hnědou a oranžovou ve žlutou), siamské (probarvení zbývá jen na hlavě, nohou a ocase), albíni s modrýma a růžovýma očima. Je ještě několik dalších mutací, které lámou normální barvy, např. černou v modrou, rudou v béžovou. Jiný gen zase blokuje tvorbu černého pigmentu melaninu. A je tu i mutace činčila - která naruší barevná pásma na každém chlupu a vzor srsti se stane bledší a rozmazaný.

Kůže má svou barvu po proteinu tyrosináze, který vyrábí melanin. Albinizmus je právě genetická porucha tyrosinázy, při které se melanin netvoří. Různé mutace blokují tyrosinázu částěčně nebo úplně, anebo mění její molekulu, takže nepracuje správně. U mnoha zvířat gen albinizmu narušuje i zrakový systém a vede na šilhavost, kdy oční nervy navazují na oko odchylně. To je patrné u siamských koček a také koček normálně zbarvených, nesou-li  c-lokus tyrosináza-negativní alelu, jejíž dvě získané kopie pak způsobují albinizmus.

Černí lvi

Zpráva o velkém černém lvu perském pochází z poloviny 19. století od archeologa sira Henryho Layarda, který ho popisuje jako "hodně tmavohnědého, místy až čeného". Lvi se v této oblasti už nenachází, perští livi jako poddruh byli vyhubeni roku 1930, zpráva se ale mohla vztahovat na lva berberského, nyní již v přírodě taktéž vyhubeného, který je větší než lev jihoafrický a je charakteristický výraznou černou hřívou, táhnoucí se od plecí až do slabin.

Částečně černý lev se narodil kolem r. 1975 v glasgowské ZOO ve Skotsku, ale byl neplodný. Lev, pojmenovaný Ranger podle místního sponzorujícího fotbalového klubu, byl potomkem lvů pořízených z manchesterské ZOO Belle Vue. Od narození měl dehtově černou skvrnu od přední pravé tlapy až přes hruď, ta byla ale způsobená spíše somatickou mozailkou (abnormální kožní buňky), při které se některé plochy kůže abnormálně zbarvují. Tato anomálie se vyskytuje i u domácích koček a je původcem některých z mála plodných kocourů s želvovinovou kresbou.

Ranger byl považován za první případ melanismu u lva jihoafrického.  Po smrti v r.1997 měl být testován na místní veterinární škole na předpokládanou chromozomální abnormalitu, ale nedařilo se odebrat testovatelné krevní vzorky. Mělo spíše smysl testovat tkáně zlatých a černých skvrn a určitě tkáň z varlat. Patolog se domníval, že melanická skvrna je podobná těm u domácích koček, které způsobují sterilitu, což ale není pravda. Lokální mutace na rozdíl od poruch chromozomů nemají efekt mimo mutované tkáně, ačkoli Rangerova  mutace mohla zasáhnout i další orgány, včetně varlat. Lokální mutace nejsou dědičné, pokud nezasahují varlata. V tom případě, a pokud by Ranger byl plodný, mohla ZOO odchovat černé lvy.

Zprávy jsou také o černých, čokoládově hnědých a červenohnědých lvech. Tmavohnědý, téměř černý lev byl pozorován v Íránu, černá lvice zase v africké buši (Okavango). Odtud jsou hlášeny celé tlupy tmavohnědých nebo černých lvů, skládající se z příbuzných lvic, a je to tedy rodová odchylka.  Nemusely to být ale tmavohnědé nebo černé lvice, ale jen jejich siluety. Pozorování ve špatném světle nebo dokonce v protislunci je důvodem mnoha takových pozorování.

Skvrnití lvi

Lvíčata mají skvrny nebo rozety kvůli maskování. Skvrny obvykle ztrácejí při dosažení dospělosti. U některých však přetrvávají do dospělovsti. Skvrnití lvi byli pozorováni často a často byli i zastřeleni a jejich kůže vystavovány.

Mladí dospělí lvi mají skvrny často, v určitém světle dobře viditelné a někteří velmi výrazné. Uvádí se i méně pravděpodobné vysvětlení, že skvrnití jedinci jsou leoponi - kříženci lvů a leopardů. Ty se padařilo odchovat v zajetí, i když leopard je mnohem menší než lvice. Africké legendy přirozeně narozené leopony zmiňují a osamělá lvice, která přijala leoparda a porodila křížence, byla také pozorována. V přírodě se to může stát jen není-li lvice schopna najít partnera vlastního druhu. Skvrnitý lev, odpovídá-li barva skvrn barvě podkladu, je pravděpodobně jen přirozenou odchylkou. 

Ligr - kříženec lva a tygřice

Je větší, než jeho rodiče - 3 - 4m na délku a je největší, pro mnoho lidí nejvíc fascinující, kočkou. V roce 1929 L. Reisinger popsal ligra vážícího dokomce tolik, co jeho rodiče dohromady. Vzhled ligrů se různí podle toho, jak se zkombinují geny a jakých poddruhů byli  jeho rodiče. Podle Graye je základní barva kříženců tygra a lva světle okrová, až rezavě žlutohnědá, intenzivnější než u lva a s tygřími pruhy, i když bledší. Samčí hříva se vyvíjí později a je kratší než u lvů, roste řídká a je doplněná tygřím límcem. Samci i samice mají skvrnitá břicha a pruhované hřbety. Řvou jako lvi i "bafají" jako tygři. Samice mají rozpolcenou povahu - společenskou po lvicích i samotářskou po tygřicích. Ligři zatím nedostali vědecké jméno, navrhuje se Panthera leo X tigris.

Ligři jsou největší z velkých kočkovitých šelem, často projevující gigantismus kdy zejména samci mohou být i velikosti poníka a váhy přes půl tuny. Někteří vědci tvrdí, že to je genetický návrat k velikosti vymřelého příbuzného - "jeskynního lva", i když jev je spíše výsledkem růstové dysplazie. Ligří samci mají klidnou povahu, zřejmě pro nedostatek testosteronu (křížení samci jsou obvykle neplodní). Někteří mají vyvinutější hřívu, některým naopak téměř chybí, rozdíly jsou ale srovnatelné s rozdíly mezi volně žijícími lvy. Pro všeobecný zájem o obří kočky je v současnosti liger častější než tigon.

Zprávy o ligrech ze zajetí i volné přírody jsou už od 19. století, např. v dnešním Íránu i v Africe. V zajetí se chování těchto kříženců někdy dařilo snáze než  samotných tygrů. První záznam o odchovu je už z r.1824, kdy se v britském soukromém zvěřinci ve Windsoru narodili a dorostli 2 tito kříženci, popisovaní jako špinavě žlutí až velbloudí barvy s tygřími pruhy a skvrnami, ale se lví hlavou. Další kříženci, tentokrát lva berberského, byli opakovaně odchováni v letech 1827 až 1838.   Jsou i další záznamy z let do r.1861 z britských ZOO, odchovů C. Hagenbecka z let 1897 až 1904 v Hamburku, i o třech úspěšně odchovaných jedincích z r. 1935 v Bloemfonteinu (Afrika), kteří se dožili minimálně 18 let. Shasta - samice narozená v r.1948 v ZOO v Salt Lake City se dožila dokonce 24 let.

Ne všichni narození ligři se dožijí vyššího věku. Tři mláďata po náhodném spáření společně žijících šelem v Osace 1975 umřela brzy po porodu, mládě z Fidži v r.2002 přežilo jen asi 100 dní, mládě z čínského parku Hainan se v r.2004 narodilo s podváhou a matkou odvržené umřelo na vrozenou respirační poruchu 72 hodin po porodu. Místní biologové odhadovali kvůli rozdílům v chromozomech šanci kříženců na přežití jen 1:500 000, nicméně se o zplození ligra pokusili opakovaně a získali tak 7 životaschopných mláďat. Ve stejném roce se dvě zdravá mláďata ligra narodila u v ruském Novosibirsku (což agentura Novosti náležitě nafoukla) a v dalším roce ještě 3 další. Místní odborníci tak předpokládají, že na tomto množství již budou moci studovat plodnost ligrů. V roce 2005 se narodili ligři ještě v Šendzenském safari parku na jihu Číny, v přibližně stejné době i v německé Ark ZOO (sameček Nook skončil ve Wisconsinu, USA), v ZOO v Pekingu a také ve španělsko-itaském cirkuse ve Vigu.

Tygon - kříženec tygra a lvice

Potomek tygra a lvice se nazývá tygon, alternativně se vyskytují i názvy tion, tigron či tiglon. Vědecké jméno opět nemá, navržen je Panthera tigris X leo. Tygoni jsou momentálně vzácnější než ligři. Tvrdí se, že pro tygří samce je námluvní chování lvice nevýrazné a že nepostřehnou její chuť se pářit, i když to dává aktivně najevo. Je ale pravděpodobnější, že jejich menší vzrůst z nich činí méně atraktivní zvířata, než jsou ligři. Takové tvrzení vychází z faktu, že během 19. a na začátku 20. století byli tygoni běžnější než ligři. Ještě v roce 1961 si GiIles stěžoval, že ligra nikdy neviděl a že je nejspíše ještě vzácnější než tygoni, které se mu podařilo získat pro ZOO Belle Vue v Manchesteru. Tygon je totiž menší než tygr nebo lev, i když někteří mohou dosáhnout nebo i překročit velikost menšího z rodičů. Jsou i méně robustní než rodiče a protože nejsou tak atraktivní jako ligři, je o ně menší zájem.

Chov těchto kříženců v zajetí je opět záležitostí několika minulých století - záznamy jsou z roku 1837 z indického státu Jamnagar a z 19. století rovněž přímo z Británie. V r.1998 přinesl indický časopis Express zprávu o úmrtí posledního známého v ZOO chovaného tygona. Ranjini, narozená v r.1973, připomínala tvarem i velikostí lvici, ale měla mírně menší hlavu i čelisti a světle žlutý odstín srsti s mdlými pruhy podobnými tygru. Ranjini, chovaná v ZOO v Kalkatě, byla odchována z tygra bengálského a lvice lva jihoafrického a dožila se 25 let. V roce 1976 byli známi jen dva žijící tygoni, oba v kalkatské ZOO: pětiletá samice Rudrani a její tříletá sestra Ranjini. První kalkatská samice Rudrani, narozená v r.1971, byla připuštěna s asijským lvem jménem Debabrata a za život porodila celkem sedm čtvrtinových kříženců - litygonů. Svého času byli tygoni chováni i ve Francii v safari nacházejícím se na pozemcích nejmenovaného aristokrata. Když se v r.1978 v Shambale narodila samice tygona Noelle, v USA byli známi jen tři další žijící tygoni, ačkoli další mohli být v soukromých rukou. Apollo, tygon z moskevské ZOO, byl potomkem tygra ussurijského.

V prosinci 2000 získala Australská Národní ZOO v Canbeře párek sourozenců tygona. Sameček Aster a samička Tangier byli náhodou odchováni v r.1987 v cirkuse bengálským tygrem a lvicí. Byli vychováni člověkem a svá první léta strávili v soukromém zařízení. V roce 1994, když byli v Ashtonově cirkusu, strčilo k nim batole přes mříže ruce a přišlo o ně, když ho Aster silně potrhal. Tygonům v té době bylo 7 let.

V srpnu 2001 choval šanghajský park safari čtyři tygonní koťata narozená z náhodného spáření jihoafrické lvice Huanhuan a sibiřského tygra Huihui. Naneštěstí žádné nepřežilo. Nohy a hřbety dvou samečků a dvou samiček připomínaly matku, ale masky a ocasy měli tygří. Předek těla byl lví, ale zadek tygří.  

Proč jsou ligři o tolik větší než tygoni?

Velký vzrůst ligra a malý vzrůst tygona jsou způsobeny "genetickým imprintingem" - nestejnou expresí genů závislou na pohlaví rodičů, tj. jsou-li konkrétní geny zděděny od samce nebo samice. Souvisí to s životním stylem a rozmnožovací strategií dotčených zvířat - páří-li se samice jen s jedním samcem, když je říjná (nekonkurenční) nebo páří-li se s mnoha samci (konkurenční strategie). Výsledkem je růstová dysplazie. Následující vysvětlení je silně zjednodušené, protože množství genů samice a samce se uplatňuje nerovnoměrně a také ovlivňují celkový zdravotní stav a délku života potomka.

Lvi žijí v tlupách vedených několika dospělými samci, s nimiž se všemi se lvice páří. V zájmu samce je, aby přežil jen jeho potomek, zatímco v zájmu samice je, aby přežili všichni. Otcovy geny proto podporují potomkův vzrůst, aby zajistily, že zvítězí v konkurenci s ostatními potomky nacházejícími se současně v děloze. Matčiny geny růst potlačují, aby zajistily přežití co největšího množství potomků a stejné šance pro ně. Naopak tygři jsou samotáři a a říjná samice se normálně páří jen s jedním samcem. O místo v děloze tedy není žádný boj a samčí geny proto nemusí podporovat větší potomky. Proto není ani třeba, aby samice růst kompenzovala a ten probíhá bez omezení.

Pokud se nyní lev spáří s tygřicí, jeho geny podporují větší zárodek, protože lvi jsou adaptováni na konkurenční strategii vývinu. Tygřice růst nebrzdí, protože je adaptována na strategii nekonkurenční. Tak potomek (ligr) vyroste větší než jeho rodiče, protože efekty se nekompenzují. Ligrům trvá několik let, než dosáhnou dospělé velikosti.

Spáří-li se tygr se lvicí, jeho geny nepodporují zvláštní růst potomka, protože je adaptován na nekonkurenční strategii. Avšak lvice je adaptovaná na konkurenční strategii, takže její geny růst potomka brzdí. Takové nesprávné spárování pak způsobí, že tito potomci (tygoni) jsou často menší a subtilnější než kterýkoli z rodičů. Růstová dysplazie má i další následky: je ovlivněná velikost placenty (to vede k potratům), embryo může být v časném stádiu vyloučeno kvůli nadměrnému růstu, kotě může být mrtvě narozené nebo přežije jen pár dní. U některých hlodavců pářením samce jednoho druhu se samicí jiného vznikají potomci poloviční velikosti, ale při opačném páření je zárodek vyloučen, protože začíná růst do několikanásobné velikosti.

Je ještě jedna hypotéza vycházející z nemožnosti dědit gen pouze po samici. Tato hypotéza (zatím netestovaná) předpokládá, že lví sperma je během páření nějak poškozeno a při tom je zničen gen regulující růst. Není možné, aby gen transportovaný na chromozomech, byl předán pouze od matky. Důvod je, že neexistují chromozomy, které by měly pouze samice. Samice tygonů i ligrů mají X chromozom tygra i lva, ale jen samice ligra rostou do nadměrné velikosti, takže se musí dít něco, co buď změní gen, anebo je příčina růstové dysplazie alespoň zčásti mimo genom.

Další možná hypotéza je, že růstová dysplazie je výsledkem interakce lvích genů s prostředím tygří dělohy. Tygr produkuje hormon, který u zárodku ligra vyvolá režim růstu, který po celý život nekončí. Tento nekonečný nárůst považují však ostatní za mýtus. Hormonální hypotéza říká, že příčinou velikosti ligřího samce je jeho sterilita - v principu ligří samec zůstává v prepubertální růstové fázi. To ale nepotvrzují doklady o chování - ačkoli jsou sterilní, mnoho samců ligra sexuálně dospívá a se samicemi se páří. Navíc, samice ligrů také dosahují abnormální velikosti, ale jsou plodné.

Převzato z mých stránek www.dejavu-clanky.estranky.cz