Žila jsem v ghettu?

Když jsem se vdala, vyměnili jsme malinkou garsonku v atraktivní lokalitě za 2+kk na novém sídlišti v podkovovitém rondelu. Požadovaný doplatek byl spíše symbolický, vše v bytě zářilo novotou, pod okny krásné, nablýskané dětské hřiště.

Představovala jsem si, jak budeme mít jednou dítě a já ho budu s láskou v oku sledovat, jak si hraje na těch báječných prolézačkách a výská radostí na skluzavce před tím, než se zaboří do čisťoučkého písku. Samozřejmě jsem se dívala i po baráku, vše vypadalo hezky a kolem domu nasázené keříčky mochny a skalníku v mulčovací kůře poskytovaly dokonce zdání kultivovanosti okolí. V našem vchodu bydlela jen jedna velmi slušná romská rodina. Neviděla jsem nikde žádný problém. 

Nevadilo mi, že z okna vidím jeřáby a stanice metra teprve vzniká opodál a doprava tedy bude komplikovanější. Přenesla jsem se hladce i přes absenci telefonní linky a téměř žádný nábytek. Byli jsme mladí, já studovala na denním, manžel na dálkovém studiu, bylo mi jasné, že nemůžeme mít hned nějaký luxus, ani jsem ho nepotřebovala. Zařídili jsme byt kousky nábytku od příbuzných a těmi, které jsem měla v garsonce a já začala shánět brigády.
Porevoluční zdražování totiž postupovalo děsivým tempem, pomalu každým dnem se tehdy zvedaly ceny potravin, tak bylo třeba přiložit řádně ruku k dílu, abychom tohle ekonomicky složité období přežili. Dělala jsem noční hlídačku stavby metra, víkendovou sestru na interně, chodila uklízet a k tomu škola - studovala jsem současně dvě VŠ, byl to opravdu záběr. Večer jsem sotva lezla a jediné, po čem jsem toužila, bylo se vyspat nebo mít klid na učení.
Postupně se přistěhovávali další a další lidé a já jsem zjistila, že spát je v tomto domě téměř nemožné. V rondelu vždy někdo téměř ob noc oslavoval, a pokud už dojela policie a udělala tytyty na hříšníka, po jejím odjezdu nastal kravál opět. Toužebně jsem čekala, až můj dvěstěkilový agresivní nahluchlý soused zmožen alkoholem vypne konečně obrazovku a z vedlejšího bytu přestane vřískat uječená sousedka, která se šťavnatě hádala se svým manželem. Občas to i plesklo, jak mu lískla facku. Mohla si to dovolit, on měl tak o 50 kg míň než jeho drahá polovička, a přestože to byl relativně mladý chlap, už mu chyběla i většina zubů. Byl závislý na automatech a jeho žena byla již půl roku na nemocenské doma a ďábelsky se nudila, takže měli co probírat.

Ne všichni obyvatelé zde byli pouze chudáci. I v rondelu sídlila podivná smetánka, které se ostatní klaněli. K domu v průběhu celého dne příjížděly sem tam taxíky a z nich vystupovali někteří zdejší nezaměstnaní. Cinkali zlatem a měli perfektní značkové ohozy. Nepřizpůsobiví? Ale kdeže! To, co obdivovali, v tom se přizpůsobili a získali to velice rychle. V to, v co doufáme my, že se přizpůsobí, tedy pracovitost, slušnost, vzdělání a jiné nepopulární hodnoty nevěřili a bylo jim to k smíchu.

Na hřišti se děly někdy dost zvláštní výjevy, naštěstí už zahalené do roušky tmy. Jen vzdychání, křik a žhnoucí očka cigaret dávala tušit, že jsou tam lidé a čím se tam zabývají, spíše se však druhým dnem hlasitě probíraly dozvuky nevěr v domácích hádkách a prezervativy, injekční stříkačky a plechovky od toluenu byly rozsety v pískovišti jako němí svědkové. Téměř jsem se těšila na své noční služby na stavbě, že budu alespoň tam v klidu a mohu se učit.
Když jsem se po noční chtěla vyspat doma nebo se přes den učit, musela jsem si pořídit špunty do uší (a to ne nějaká molitanová šidítka, ale poctivé, ze včelího vosku), ani přes den nebyl klid. Děti bez dozoru dospěláků (včetně mnoha školou povinných) byly vždy na hřišti i dopoledne a dělaly tam neuvěřitelnou spoušť. Zpočátku jsem se snažila zasáhnout - například tehdy, když děti urvaly laminát z klouzačky a jaly se na něm sjíždět uvnitř v baráku po schodech.

Pedagogicky jsem zakročila, vlídně jim domluvila, laminát zabavila a zamkla do kočárkárny. Pak šla uhasit ohořelé linoleum před sušárnou, kde pubescenti ze sousedního vchodu zkoušeli kouřit nebo co a nějak se jim to vymklo z ruky a utekli. Před barákem domlouvala dalším dětem, které si opékaly buřty na umakartu, ať to dělají alespoň na dřevu, ale vyprávějte těmhle dětem o rakovině! Připadala jsem si jako blbec a slova pomalu umlkala na rtech. Prosila jsem o pomoc i ředitele zdejší školy, když rošťáci nosili bouchací směs v lahvích a nutili malé děti, aby k lahvi přiložily oko, ale ředitel řekl, že je prý bezmocný, když problém není na půdě školy.

Za pár dnů laminát z kočárkárny záhadně zmizel, chyběla i naše kola, dokonce i ze sklepa zimní gumy na auto, ale zjistila jsem, že jsem od dětí chytla vši, aby se ty ztráty asi nějak vyrovnaly, což mne naprosto zdrtilo. Kdo to zažil, ví, o čem mluvím, jak potupný pocit tohle je. (Ano, později se vši rozmohly ve všech dětských kolektivech, protože byly rezistentní na desinsekční prostředky, ale tehdy v tu dobu tomu ještě tak nebylo a byla to vzácnost.)
Jiná asociální sousedka zase zavírala na balkon přes den asi pět psů, kteří tam vyli a štěkali, močili i káleli, až to stékalo dolů na okna a omítku bytů pod tímhle balkónem hrůzy. Jejich zoufalé hlasy se rozléhaly po širém okolí a rezonovaly a odrážely se od stěny rondelu. Paní přicházela třeba po jednom nebo dvou dnech domů. Domluvy byly marné, úředníkům neotevírala a jediné, co jste si vykoledovali, bylo krupobití vřeštivých nadávek, z nichž některé byly i pro mne zcela nové.
Byla jsem v tu dobu ve třetím měsíci gravidity a když jsem opět přihlížela jedno dopoledne, jak pokračuje devastace hřiště, bylo mi jasné, že si tohle místo již spolu s prckem neužijeme. V ruce jsem svírala shnilý pomeranč a snažila se zamířit. V mém mozku kroužily bojové letouny a střílel kulomet z Messerschmitta. Lekla jsem se sama sebe a svých myšlenek. Panebože, tohle přece nejsem já, vždy jsem byla humanista a pacifista! Ve škole jsem nadšeně hltala multikulti myšlenky plné tolerance, co se se mnou stalo?

Teď jsem jen unavená, nevyspalá, ubitá marnými stížnostmi. Bezmocně jsem se dívala, jak nepřizpůsobiví Češi i Romové rukou společnou mění tenhle rondel v peklo. Ne, nebylo to ghetto, přestože si dovedu hladce představit, jak z tohohle bydlení vzniká. Tohle mělo do ghetta ještě hodně daleko, přesto jsem zde já bydlet dál nemohla a neuměla.

Napřed jsme trávili veškerý možný čas po příbuzných, v práci či na výletech. Znám perfektně všechny parky v okolí a nedaleké brdské lesy pro mne začaly být symbolem nirvány a ráje na zemi. To však bylo značně chatrné řešení.
A tak jsem vytáhla  v nitru bílý prapor a vzdala to; přestěhovali jsme se za Prahu do bytu v domku, kde jsem mohla celé dny pozorovat vlnící se obilí a les. Byl tam klid jako v nervovém sanatoriu. Pravda, naproti přes řeku stříleli, neb je tam lom, ale co je pár hromových ran proti systematickému kraválu, špíně, krádežím a ostatním lahůdkám předchozího problematického soužití? Raději budu denně o hodinu déle dojíždět, než bydlet tak, jako předtím.
Od té doby vždy, když naši politikové hlásají, že se problémy s nepřizpůsobivým obyvatelstvem mají řešit tak, že se potížisti rozmělní mezi lidi slušné, kteří je budou vychovávat, otevírá se mi kudla v kapse a v duchu na ně ječím, ať si to jdou zkusit s takovými lidmi bydlet, nebo dokonce je vychovat. Kdo má být ten vzorek obětního obyvatelstva, kterému se zničí z takového soužití nervy, aniž by to mělo nějaký efektivní výsledek? Chudí, bezmocní, ubití, nemocní, kteří už na to nemají peníze, sílu, zdraví utéci? Hluboce soucítím s každým, kdo se tam neuměl přizpůsobit a nemůže odejít.

Uteklo hodně vody v potoce a mému prckovi (či spíše prckové) je letos krásných sedmnáct a je to dávno za mnou, zaplaťbůh. I když každá zkušenost je dobrá, tuhle bych si zopakovat nechtěla. Nyní bydlím opět v Praze a sousedy máme skvělé, posílám jim mnoho virtuálních díků. A když mne někdy dusí jejich grily a ruší jejich motorky nebo psi, zavzpomínám na tohle bydlení a mou duší se rozlije všeobjímající sousedské laskavé blaho a klid, úsměv mi vypučí na tváři, srazím paty a jdu se projít či si zavřu okno.

Po téhle zkušenosti se značně změnily mé představy luxusu: není to cestování, jachta, letadlo ani super auta, ale je to především klid, soukromí a slušní lidé a na jejich národnosti ani barvě pleti nezáleží. Pokud to máte, važte si toho, ani nevíte, jak jste bohatí.