Pohádka O Čekance

Fenka německého ovčáka Aida po celý den neklidně pobíhala po dvoře, kňučela a pokoušela se vyhrabat si na různých místech nory. Byla to již starší, zkušená psice a věděla, že bolest v kříži a v břiše ohlašuje, že se na svět chystají její štěňátka a tak se snažila ještě na poslední chvíli připravit vše, co jí velely instinkty dobré mámy. Během větrné noci porodila dvě štěňátka - Čekanku a Cézara a  a s láskou je olizovala, dávala jim pít a zahřívala je. Byl to pro ni opravdu velmi namáhavý den a tak není divu, že když zjistila, že štěňátkům již nic nechybí, vyčerpaná na chvíli usnula, takže propásla psí sudičku, které přišla štěňátkům předpovědět jejich osud. Psí sudička, víla Sulika byla krásná a moudrá fenka perského chrta, které zářily oči jako hvězdy na nebi. Něžně spočinula vševědoucím pohledem na štěňátkách a začala věštit Cézarovi:

"Vyrosteš v mohutného a silného psa, před kterým se bude třást každý pejsek v okolí a budeš věrně hlídat dům své rodiny, dokud budeš živ. Tvůj pán bude mít syna a dceru, kteří tě budou milovat a staneš se nerozlučným partnerem jejich her a procházek. Vše nasvědčuje tomu, že jsi zrozencem na šťastné psí hvězdě Sírius."
Poté obrátila svou pozornost k Čekance a povzdechla si: "Tvůj osud bude tak těžký, že by zaplnil život několika psů. Budeš střídat majitele a někteří budou dobří a jiní ne. Ale tak, jako ve škebli, kterou uvnitř dráždí zrnko písku, pozvolna roste perla nevšední krásy, tebe nezlomí žádné útrapy a pozvolna se změníš v psího anděla, který bude mít velmi důležité poslání."
Pak si Sulika povzdechla, jemně obě štěňata olízla a zmizela. Měla ten den hodně práce, bylo počátkem jara, kdy se rodí hodně psích dětiček a všem musela určit osud.
Štěňátka rostla, sílila, Aida se o ně vzorně starala. Byla už chudinka, celá od nich okousaná, ale trpělivě snášela všechny drsné hrátky, které štěňátka vymyslela. Když jim byly dva měsíce, přišel si pro Cézara tatínek s holčičkou a chlapcem, kteří se do pejska na první pohled zamilovali a odvezli si ho sebou. Pro Čekanku si přišla asi dvanáctiletá holčička Linda, která slibovala, jak se o ní bude hezky starat a opravdu si to tehdy myslela a štěně si odnesla s sebou domů.  
Maminka Lindy nebyla nadšena loužičkami a hromádkami, které štěňátko neustále vyrábělo po bytě, Lindě se uklízet po pejskovi ošklivilo a když se Čekanka mezi jejími kamarádkami okoukala a utichl nadšený jásot nad tím, jak je štěně roztomilé, začala zjišťovat, že je pejsek vlastně velmi nepohodlný a nemůže se s ním ani na návštěvu za kamarádkami, ani do kina. Doma se kvůli pejskovi často křičelo, až jednoho dne Lindin tatínek naložil fenečku do auta a odvezl k babičce na vesnici.
Babička byla už stará, ale velmi laskavá žena. Mnoho toho neměla, ale vždy se s Čekankou rozdělila, občas se i uskrovnila a koupila jí nějaké psí pochoutky. Ve dne s Čekankou obhospodařovaly zahradu a večer sedávaly spolu na zápraží, babička fenku hladila po hlavě a dívaly se, jak zapadá slunce a na starém jalovci se ukládají ke spánku ukřičení rorýsi. V noci Čekanka osaměla na dvorku a sledovala sousedovic kočky, jak se vrací z nočních toulek, poslouchala, jak z nedaleké rokle tlučou mufloni rohy při svých šarvátkách a občas vyštěkla na opozdilce, vracejícího se vrávoravým krokem z hospody kolem babiččina domečku, aby všichni věděli, že tu je a  je ochotna babičku hlídat do posledního dechu.

 Uplynulo pár let a Čekanka svou babičku vídávala čím dál tím méně často, stařenka již nemohla na nohy a pejska občas krmili sousedi, pokud si vzpomněli, až jednou se před babiččiným domkem objevilo auto a odvezlo babičku do domova pro staré lidi,  kam si fenku s sebou vzít nemohla.
Čekance bylo smutno, bála se, měla hlad a někdy i žízeň. Stávala u plotu a teskně kňučela, aby svou paničku přivolala, ale nikdo nešel. Čekanka se tedy vydala babičce naproti, ale nevěděla kam. Proběhla roklí i sousedním lesem, kožich měla zakrátko plný šlahounů z ostružiní a kudlibabek z lopuchu, takže srst se jí zamotala a spekla do nevzhledných koláčů a když potkala ještě několik toulavých pejsků, od kterých chytla blešky, měla pocit, že má kůži v jednom ohni a drbala se a drbala.
Zbytky jídla nacházela občas u popelnic nebo na skládce, ale bylo toho tak málo, že za chvíli připomínala spíš chodící kostru. Často se na skládku za vesnicí vracívala, aby zkontrolovala, jestli se nenajde aspoň nějaký kousek starého rohlíku nebo kostička a cestou míjela zahradnictví, jehož majitel si jí povšiml a napadlo ho, že by se mu vlastně hlídací pes hodil.
Nalákal dobromyslnou a hladovou fenku do zahradnictví za plot a zavřel ji tam. Čekanka byla celý den v kotci, když do zahradnictví chodili lidé kupovat stromky a kytičky a aby neměl majitel ostudu, vyčesal ji a vykoupal, dostávala nažrat a v noci ji pouštěl hlídat. Fenečka už netrpěla hladem, ale bylo jí moc smutno, nikdo se s ní nepomazlil, nepromluvil na ni, nikdo nezachrastil obojkem a nevzal ji ven na procházku. Zahradnictví bylo daleko od lesa, takže Čekanka už v noci nemohla slýchat z rokle muflony a srnce, jak byla zvyklá, dokonce ani kočky tamtudy nechodily a fenka často smutně a teskně vyla, aby přivolala svou lidskou smečku. Nikdo však nepřicházel a dny byly šedivé, těžké a nudné. Čekanka zesmutněla a otupěla, spávala stočená do klubíčka ve špinavém kotci a už přestala doufat, že ji v životě čeká něco dobrého. Občas k ní ve snech přicházela psí sudička Sulika a šeptala jí ve psí řeči, ať vydrží, že na světě bude zase dobře a že ji čeká velký úkol a musí být hodně silná.
Tak uplynulo několik let a Čekance se překulil desátý rok života, což je u pejsků už věk úctyhodný. Navíc jí začalo něco divného vyrůstat na břiše a když už to bylo větší, všiml si toho i její majitel a usoudil, že otupělá a nemocná fenka už se mu nevyplatí. Naložil ji do auta a vyvezl několik kilometrů za vesnici do lesa, kde ji bezcitně vysadil a ujel. Stará fenka se ani nesnažila za autem běžet, věděla, že je to marné a lhostejný majitel jí ani nijak nechyběl. Přijala opět svůj tulácký osud a začala si shánět potravu, jak se dalo. Potulovala se sama a jindy o kus sousta musela bojovat i s jinými toulavými pejsky, kteří jí někdy dělali společnost.
Zanedlouho ji našel bezdomovec, který si ji vzal do svého doupěte, aby ho zahřívala, někdy s ní chodil žebrat a občas jí dával nažrat. Někdy si s ní povídal a byl hodný a hladil ji, ale někdy se opil a úplně zapomněl, že má Čekanku s sebou a klidně ji někde ponechal. Protože se lidi velkého pejska báli, když s ní chodil žebrat po vesnici, nasazoval jí košík. Tak došel jednou opět do krámu do Nové Olešné, kde se opil a odešel zadem tak, že tam fenku zanechal čekat. Čekanka na něj věrně čekala s košíkem na tlamě celé dva dny. Nikdo z lidí, co ji před krámem ve vesnici viděli, jí nedal ani najíst, ani napít, ve dne jí bylo horko a v noci zima, až se fenka zhroutila.
Tehdy pro ni přijeli z útulku a odvezli si ji s sebou. Psí pan doktor jí nedával příliš velkou naději na přežití, byla již stará a břicho jí hyzdil velký a neoperabilní rakovinný nádor, ale pod laskavýma rukama žen z útulku a na dobré stravě Čekanka pomalu začínala pookřávat. Srst se jí začala zase lesknout díky vitamínům a dobrému masu, co dostávala, vrátila se jí chuť k jídlu a ráda začala chodit s novými paničkami na procházku a nadšeně se mazlila a užívala si lidské pozornosti.
Jedné noci se jí opět zjevila Sulika a pravila k ní: "Čekanko, teď ti konečně mohu říci o tvém velkém úkolu, pro který ses zrodila. Díky všem útrapám se z tebe stal psí anděl, který je nadán velikým klidem a působí na okolní pejsky jako pohlazení. Nemusíš ani nic říkat ve psí řeči, když přijdou další pejsci do útulku, i kdyby to byli seběvětší rváči a kousalové, při pohledu na tebe uvidí psího anděla, pak pochopí, že jsou v dobrých rukách a uklidní se, přestanou kousat a zlobit a díky tomu najdou nové, laskavé páníčky."
Sulika domluvila a rozplynula se, Čekanka jí na pozdrav ze spánku zamávala ocasem a tak, jak psí víla řekla, se taky stalo. Čekanka byla průvodcem a těšitelem vyděšených a kousavých psů, co je život zavál do útulku a nikdo jí nezkřivil ani chlup. Za celou dobu se nikdy nemusela s nikým prát, nikdo si na ni nedovolil ani zavrčet a všichni pejsci v její společnosti se cítili dobře a uvolněně a díky tomu brzy nacházeli nové a lepší domovy, než z jakých je lidé vyhnali. S Čekankou se cítili krásně děti i dospělí lidé, každý, kdo si ji pohladil, pocítil dobrou náladu a klid a uvědomil si, že je aspoň malou chvíli pod ochrannými křídly psího anděla a nemusí se ničeho bát.
Když se nachýlil její čas ke konci, přijel doktor a píchl jí injekci proti bolesti, věděl, že jí jinak nemusí pomáhat s odchodem, Čekanka umřela sama a  bez bolestí, ve spánku, smířena se světem a oproštěna od všeho trápení, v kruhu lidí a pejsků, které měla moc ráda. Na cestu do psího nebe ji rozkvetlo poupě rudé růžičky, která stála v útulku ve váze na stole.
----------------------------
Inspirováno jednou úžasnou fenou německého ovčáka, kterou jsem poznala v útulku. Čekanka tam prožila posledního půl roku svého života a vtiskla nesmazatelnou stopu do srdce všech, kdo ji poznali.  Náladu při psaní mi dodala rovněž taky tato písnička www.youtube.com/watch?v=xIEJu9Zeg98
Převzato z mých stránek www.dejavu-clanky.estranky.cz